Článek
V minulosti to byly mé dvě děti, které jako by čekaly na tyto dny, kdy si dny odpočinku vybírají i lékaři, a rozhodly se stonat. A my tak obvykle s počínajícím zánětem středního ucha, či horečkami, doprovázejícími jakousi virózu, obíhali pohotovosti. A proč obíhali? Protože v Ostravě se svého času místa pohotovosti z týdne na týden měnila. A my tak byli zpravidla tam, kde jsme měli být týden před nebo týden poté.
To se nám tak jednou stalo, že si dcera vyrazila zuby na zcela poklidné povánoční procházce a bohužel nešťastně upadla. A tak jsem vyrazila na zubní pohotovost. Už samotná cesta autem na místo vypadala jak z hororu. Partnera jsem s sebou tehdy neměla, dcera seděla na zadním sedadle v sedačce a já celou cestu v zrcátku pozorovala, jak si drží rukou, potřísněnou krví, pusu a snažila jsem se ji uklidňovat. Sama jsem však byla na vyvrácení.
Když jsme si odseděli několik dlouhých minut v čekárně a když konečně vyšla sestra, dozvěděla jsem se, že ačkoli se jedná o záležitost zubní, došlo k ní ale v důsledku úrazu a úrazová pohotovost je na jiném místě. Tudíž jsme opět sedly do auta a jely zpátky, prakticky kousek od našeho místa bydliště na onu úrazovku, kde dceru ošetřili.
Takových případů jsme zažili bezpočet a jsem si jistá, že vy se svými dětmi také.
Děti už mám odrostlé, ale pořídili jsme si psa a ten vydá za další dítě. Jen se nikdy nenaučí mluvit a když vznikne zdravotní problém, můžete se jen domnívat.
A právě náš psík, yorkshirský teriér, začal po velmi klidné odpolední procházce napadat na jednu nohu. Říkáte si, co na tom, mohl špatně došlápnout, nebo naopak šlápnout na ostřejší předmět a je tedy fakt, že náš pes je tak trochu hypochondr.
Zbytek cesty domů jsem ho nesla, a i doma ve svém kulhání nejen že pokračoval, ale ještě svůj stav zdramatizoval tím, že postižená noha se mu začala třást. A to opakovaně a v celku pravidelných intervalech. Jako by ho postihla křeč, ale i ta po chvíli ustane. Položila jsem si ho na záda a s laskavou péčí jsem mu nožku prohmatala a promasírovala. Ani nemuknul. Žádná známka bolesti.
Ale po vrácení na zem se situace opakovala. Když už se položil na bok, začal zrychleně dýchat a noha mu stále cukala, vypadalo to, jako by byl v poslední křeči.
„Nedá se nic dělat, jede se na pohotovost.“ Zavelela jsem. Pohádka o Staré bambitce musela jít stranou. A to jsme se na ni tak moc těšili.
Po celou cestu v autě jsem ho držela v náručí, on na mne upínal své smutné oči (tak, jak to psi umí a v čem jsou nepřekonatelní) a já se modlila, ať to není nic vážného.
Jen, co jsme dorazili na místo, usedli do čekárny a já psa na chvíli položila na zem, ten se okamžitě vytočil a noha, která ještě před několika chvílemi byla neovladatelná, začala zcela koordinovaně spolupracovat s ostatními třemi, a to tak hbitě, že nám pes utekl pootevřenými dveřmi zpátky k autu.
Bolest byla překonána. Problém vyřešen. Jen se potvrdilo, že náš pes by mohl v mžiku do Národního divadla.
Co tím vším chci ale říci? Že si můžete plánovat dny odpočinku, jak chcete, ale někdo už to vymyslel dávno za vás.
A tak si užívejte každou minutu klidu a pohody, co tyto svátky v sobě nesou, a sbírejte tak síly na chvíle neočekávané.
A opatrujte se.
Hezké svátky přeji a ať do nového roku vykročíte s optimismem a nadějí na lepší dny.
