Článek
Všechno začíná být dostupné na pár „kliknutí“ myší nebo prstem. Lusknutím prstu, poeticky řečeno - okamžikem otočením Arabelina prstenu máte to, po čem vaše duše zatoužila.
A já zatoužila po antikoncepci. Jako takhle…šlo o to, že jsem si za pět minut dvanáct všimla, že mi pilulky docházejí, což ale v dnešní době není přece žádný problém. Zavolám lékaři, ten mi během pár vteřin zašle e-recept a já si požadovaný lék vyzvednu v lékárně. I stalo se. Byl den před Velkým pátkem, tudíž čtyři dny volna před námi, a tudíž i bez dostupnosti lékaře, v případě nouze. A ta nastala.
Při návštěvě první lékárny jsem totiž obdržela informaci, že daný lék má výpadek a pokud nejsou ostatní lékárny předzásobeny, mám smůlu. Antikoncepce není obyčejný lék na bolest, který můžete jen tak něčím nahradit.
Poté, co jsem už ze čtvrté lékárny odcházela s nepořízenou (a to jsem už byla připravena si pro lék zajet i za hranice mého města, ovšem lékárník mne ubezpečil, že má náhled do skladů lékáren v celém kraji a bohužel mi nemůže vyhovět), jsem začala propadat mírné panice, a především tísnivému pocitu, jak je možné, aby v této přetechnizované době doktor při vystavování receptu rovnou nedostal informaci, že je lék nedostupný? Proč má tato skutečnost být na tíži pacienta? Jak já k tomu přijdu, že mám obíhat všechny dostupné lékárny?
Příběh má naštěstí happy end, neboť jsem zkusila své štěstí ještě na pátý pokus a lékárnice jiné lékárenské společnosti mi nabídla alternativu a ujistila mne, že prášky jsou téhož složení. Zachránila mne.
Bohužel pár dnů nato se opakovala stejná situace, kdy jsem nutně potřebovala léky pro mou dceru. Tyto musí brát pravidelně, každá pauza v užívání si vybírá svou daň.
Zvolila jsem stejný postup jako prve, tedy kontaktuji lékařku, která mi zasílá recept na mobil. Docházím do lékárny, kde mi oznamují, že mi doktorka předepsala jiný lék a ten je ještě navíc nedostupný. Podotýkám, že v daný den již dcera ten lék musela nutně užít. Myslela jsem, že se vyvrátím. V tomto případě šlo navíc ještě o lidské pochybení, ale opět se zde potýkáme se stejným otazníkem, lékaři si předepisují léky, jak se jim zlíbí a pacient se poté ocitá v pasti.
Vážně tomu nerozumím. Již nějakou dobu probíhá diskuze nad tím, jak mají být karty pacientů mezi jednotlivými specialisty provázány, aby se ulehčilo pacientovi neustále dokola popisovat svou anamnézu, a především informovat o přehledu léků, které užívá. Což mi po technické stránce připadá mnohem složitější než provázat informaci o nedostupnosti léků s programem, s nímž lékař pracuje.
Tyto prožité situace mne zkrátka poučily, že se mám včas předzásobit a že i v tak technicky vyspělé době se záležitosti, kdy může jít o život, ne vždy dají řešit na poslední chvíli.
Je to ale smutné poznání.
