Článek
Tato tradice se nazývá bacha posh, v překladu „oblečená jako chlapec“, a týká se převážně mladých předpubertálních dívek. Její původ není přesně znám. Údajně sahá k 7. století n. l., před příchod islámu. Afgánské rodiny ji využívají z podobného důvodu, z jakého Karel VI. vydal Pragmatickou sankci. Chybí syn.
V konzervativních částech Afghánistánu jde totiž o větší problém, než by se modernímu člověku mohlo zdát. Pouze syn (bez ohledu na věk) může pracovat, vyřizovat pochůzky či doprovázet ženy na veřejnosti. Rodina bez syna čelí nejen ekonomickým problémům, ale i praktickým denním nepříjemnostem. Nemá kdo nakoupit, nelze jít k lékaři ani na úřad.
A proto vznikla bacha posh. Vybraná dcera převezme mužskou roli se vším, co k tomu patří - od vnějšího oblečení až po pracovní povinnosti.
V jazyce darí pro ženy bez syna existuje hanlivé označení DOKHTAR-ZAI, tedy „ta, která rodí jen dcery“.
Veřejné tajemství
Je možné, že si okolí ničeho nevšimne? O to ve skutečnosti vůbec nejde. Všichni samozřejmě vědí, kdo je ten nový chlapec. Jeho/její novou roli ale respektují. Změna totiž není mezi lidmi vnímána jako podvod. Mezi rodinou a komunitou jde o formu gentlemanské dohody; obvykle v důsledku absence alternativních možností, jak situaci řešit.
Role bacha posh je ale dočasná. Obvykle končí s nástupem puberty. Dívka začne opět nosit tradiční ženský oděv, nechá si narůst vlasy a začne dodržovat veškeré restrikce… To bývá psychicky velmi náročné, neboť tím přichází o svobodu, na kterou byla dlouho zvyklá.
Příběh Azity Rafaat
Azita Rafaatová je bývalá poslankyně afghánského parlamentu. S rodinou a manželem původně žili na venkově, kde se společně starali o čtyři dcery. Když se přestěhovali do Kábulu, kde Azita zahájila politickou kariéru, narazila ale na obrovský problém - nemá syna. Někteří lidé zcela vážně zastávali názor, že s tímto hendikepem prostě nemůže politiku zvládat.
Rozhodli se tedy situaci řešit. Zeptali se nejmladší dcery Manúš, zda by chtěla být chlapcem jako tatínek - mít možnost hrát fotbal, chodit ven, vyhnout se domácím pracím… Děvče souhlasilo. V ten den zmizela dcera Manúš a objevil se syn Mehran. A lidé k Azitě začali chovat s větším respektem.
Ukázalo se, že mít v Afghánistánu syna jen naoko je lepší, než nemít žádného.
Příběh se stal známým díky knize švédské novinářky Jenny Nordbergové The Underground Girls of Kabul. Ta během několika let zdokumentovala desítky podobných osudů.
Azita nyní v Afgánistánu nežije. Jakožto ženská politička dostala po nástupu moci Talibánu v roce 2021 zákaz vykonávat veřejné funkce. Kvůli narůstajícím nebezpečí se s rodinou odstěhovala do Švédska.
Bacha posh po roce 2021
Po návratu Tálibánu se počet zpráv o fenoménu bacha posh výrazně snížil. Výzkumníci upozorňují, že kvůli omezenému přístupu zahraničních médií i většímu strachu afghánských rodin dnes chybí terénní data.
Několik odborných studií z let 2024 a 2025 přesto předpokládá, že s dalším omezováním práv žen může potřeba vychovávat některé dcery jako syny přetrvávat - nebo dokonce narůstat. Přímé důkazy ani oficiální statistiky však neexistují.
Zdroje
Marina Kyriunina - Bacha Posh, When Afghan Girls Are Raised As Boys
Nina Strochlic - Inside the Lives of Girls Dressed as Boys in Afghanistan
