Článek
V pozici zaměstnance jsem zažila takovýchto akcí spoustu a musím upřímně říct, že se řadím do skupiny, která je neměla nikdy ani trochu v lásce. Jak jen to bylo možné, snažila jsem jim jakýmkoli způsobem vyhnout. Dodnes když vidím teambuilding v seznamu benefitů v inzerované volné pracovní pozici, dělá se mi mírně nevolno.
Znám osobně jen jednu osobu, která se na tahle povinná setkání těší a užívá si je. Jinak jsme se vždy se všemi ostatními kolegy shodli, že nás to spíše obtěžuje.
To si opravdu zaměstnavatelé ještě v dnešní době myslí, že tím někoho ohromí a že to děláme rádi?
Představte si třeba ženu, každý všední den stráví od 7 do 16 hodin v kanceláři. Je ráda, že se stihne najíst u počítače. Po cestě domů nakoupí (popř. vyzvedne děti v družině), doma si konečně chvilku vydechne a záhy jede druhou směnu. Úkoly, kroužky, večeře, nádobí, venčení pejska, nebo procházka, zacvičit si, chvilku si číst nebo vyplít zahrádku, kafe s kamarádkou nebo vana s manželem, pak chvilku ještě sednout k pc, dojet, co se přes den nestihlo a spát.
A pak přijde víkend. Klidná společná rodinná snídaně, výlet nebo vaření a úklid. Popřípadě celý den v posteli, filmy, procházka lesem nebo práce okolo domu. Určitě si každý z nás najde to svoje, co musí a nebo co chce. A pozor, taky tam, kde chce a s kým chce.
Mě osobně třeba dělá nesmírně dobře alespoň jeden den v týdnu nikam nemuset (zůstat hezky doma ve svém osobním bezpečném prostoru). A taky nic nemuset. Nemít žádné povinnosti.
Vím, že je hodně lidí, kteří potřebují být pořád v běhu nebo v centru dění mezi spoustou lidí. Ale mně zkrátka dělá dobře odpočinout si od všeho a od všech, oprostit se aspoň na chvíli od toho velkého světa tam venku. Jen tak si třeba dát na zahrádce v pergole čaj a poslouchat listy stromů jak šustí ve větru, zpěv ptáků a koukat na dceru, jak se cachtá v bazénku.
A pak přijde zaměstnavatel s povinným dvoudenním teambuildingem na horách.
Vyrážíme v pátek ráno v 7 hodin. Program je pevně danný a nikoho nezajímá, zda to všem vyhovuje. I nesportovní typy musí zvládnou výšlap na nejvyšší horu. Pak všichni absolvují ještě spoustu dalších věcí, do kterých by se polovina vůbec nehrnula. V čase, kdy bych jindy dávno byla doma z práce a s rodinou, usedám k večeři s kolegy, se kterými vedeme zdvořilostní debatu o prognózách zítřejšího počasí. Na pokoji je nás pět. Dvě kolegyně
chrápou hlasitěji než můj manžel, postel je tvrdá a polštář prozměnu placatý, lampa z ulice mi svítí přímo do očí. Usínám až k ránu a po probuzení si připadám jak přejetá kombajnem. Společné sprchy a toalety mi evokuují vzpomínky na letní tábor.
Společná snídaně a další výšlap. Dneska venku hustě mrholí. Vrátíme se mírně promočení. Po obědě ještě veřejné zhodnocení společně stráveného času. Sebepochvalná řeč manažera, jak jsme si to všichni hezky užili, při níž už odpočítávám minuty do odjezdu. Cesta autobusem do firmy, vzít si firemní notebook a ještě slabou hodinku autem domů.
Večeře už naštěstí doma s rodinou.
Unavená fyzicky i psychicky se ponořím do horké vany a děkuju pánubohu za ten komfort a soukromí. A taky klid. Pak jdu rovnou do postele a usínám do minuty.
V neděli hned po snídani vytahuju firemní notebook, musím dohnat všechnu práci za pátek, a že jí není málo. S pauzou na oběd končím v 18 hodin a po náročném „víkendu“ mě při myšlence na zítřejší vstávání přepadá mírný pocit zoufalství. Už aby byl další víkend. Na příští teambuilding se vymluvím, že nemám hlídání. Už mě to vážně nebaví.
Vím, že někteří kolegové si to moc užili a vrátili se naprosto nadšení. Ale taky vím, že nás je většina těch, co jsou rádi, že to tak nějak zvládli a teď doufají, že zas dlouho nikam takto nebudou muset.
Osobně opravdu teambuilding neberu jako benefit. Spíš naopak, jako nutnou povinnost zaměstnance a otravné zasahování zaměstnavatele do mého volného času a prostoru. A pokud bych hledala novou práci přes inzerát, teambuildingy v nabídce benefitů mě jistojistě spíše odradí.
Bylo by fajn, kdyby jeli pouze ti, co o to opravdu stojí a těší se.
A my ostatní abychom mohli svobodně odmítnout. Místo toho bychom mohli využít třeba volný poukaz na víkendový pobyt nebo vstupenky do zoo či aquaparku ve stejné hodnotě. A hlavně kdy chceme a s kým chceme (pokud vůbec chceme).
Chápu, že hlavní myšlenkou má být stmelení kolektivu. Já osobně to ovšem vnímám tak, že pokud se s někým s kolegů chci přátelit, přátelím se i tak a pokud ne, tak zkrátka ne. A žádný teambuilding na tom nikdy nic nezměnil a nezmění.
Můj názor a osobní zkušenost mohou být z velké části ovlivněné tím, že jsem vždy pracovala u opravdu velkých zaměstnavatelů. Možná v malé firmě s pár zaměstnanci, kde se všichni předem domluví na všem tak, aby jim to vyhovovalo, může dát těmto akcím zcela jiný rozměr. Ve velkém měřítku s nemožností (z pozice zaměstnance) cokoli ovlivnit, mi však tato forma družení se s kolegy nedává moc smysl.
A jak to máte vy?
Myslíte si, že teambuilding má své oprávněné místo mezi benefity a měli by ho zaměstnavatelé nabízet a pravidelně pořádat?
Nebo vás otravuje (odrazuje) stejně jako mě a myslíte si, ze dnešní zaměstnanci o něj převážně již nestojí?
