Článek
„A prý že to nezvládnu postavit sama. Asi pořád neví, koho si vzal,“ chlubí se žena na sociální síti u fotky sestavené zahradní trampolíny.
Chce se mi to komentovat slovy: „Asi ženu, která nepotřebuje muže a ještě se mu veřejně vysmívá, že všechno zvládne sama a líp než on. I ty těžké práce, které se dříve nechávaly spíše na mužích.“ Ale vím, že o nevyžádané rady nikdo nestojí. Takže její příspěvek nekomentuju. Zdaleka to ale není ojedinělý případ, kdy v jediném postu na internetu vyzdvihuje žena sama sebe a zároveň se tak trochu vysmívá neschopnosti svého muže.
Nutí mě to ale k zamyšlení se nad tím, proč ženy vlastně mají potřebu tohle dělat.
Dochází jim vůbec, že tím své muže (i veřejně) ponižují, dělají z nich tak trochu neschopné blbce a slabochy, které nepotřebují? A zároveň samy ze sebe neohrožené absolutně soběstačné ženy, pohrdající mužskou silou a ochotou ženám pomáhat. Ano jsou silné, ale víc než by opravdu musely a jejich křehkost se kamsi vytratila.
Neříkám, že žena nemůže nic dělat sama bez pomoci muže, to vůbec ne. A také vím, že většina žen opravdu zvládne udělat téměř totéž, co muž. Mnohdy ale i když to vůbec není nutné.
A také správný muž ji zkrátka nenechá.
Nenechá svou ženu tahat těžké věci a dřít se s těmi fyzicky nejnáročnějšími úkoly. Žena to totiž sice zvládne, ale musí na to vynaložit mnohonásobně větší úsilí než muž, který k tomu má fyzicky nesrovnatelně příznivější dispozice.
A navíc, kterému udělá radost, když může být nápomocen a vykonat něco, co pro něj je hračka, zatímco pro jeho ženu náročná až příliš těžká práce.
A to platí i opačně, k určitým činnostem mají zase mnohem lepší dispozice ženy.
Co si budeme povídat, silný stokilový chlap prostě unese třicetikilový balík z pošty snáze a rychleji než padesátikilová drobná žena.
V žádném případě to však nechci paušalizovat a uvědomuji si, že tento můj názor může v dnešní době působit velice kontroverzně a vyvolat mnoho rozporuplných reakcí. A vůbec nechci brát ženám jejich výsady na rovnoprávnost. Pokud vás to opravdu baví a chcete to dělat ze své vůle, proč ne? Ale ruku na srdce ženy, která z vás to vážně dělat chce a která to dělá, protože „jí nic jiného nezbývá“? Odpovězte si upřímně samy.
Vím, že ženy i muži opravdu dokážou (pokud chtějí nebo musí) zvládnout téměř vše co si zamanou bez ohledu na pohlaví.
Otázkou ale stále zůstává: „Je to vždycky opravdu potřeba?“
Skutečně je zapotřebí, abychom někomu dokazovali, že zvládneme udělat něco, pro co nemáme úplně geneticky a evolučně přizpůsobené tělo?
Samozřejmě, pokud to někomu opravdu dělá radost a je v tom naprosto spokojený, proč ne.
Drtivá většina žen, která se ale takto „silácky“ chová, to ale nedělá s pocitem absolutní zábavy a radosti (teď vůbec nemluvím o ženách, které jsou samy a nemají jinou možnost). Spíše z toho ale čiší tak trochu povyšování se nebo naopak upozornění na to, že si to tedy dotyčná musela a zvládla udělat sama, když ani trojí žádost u muže o pomoc nepomohla.
Občas to vypadá spíš jako takový poslední zoufalý výkřik: „Muži vidíš, když tě požádám a ty to neuděláš, zvládnu to i sama a líp. Už tě nepotřebuju.“
Pro koho je ale tohle výhra?
Za mě prohráli všichni.
Věc je hotová, ale všichni se ve výsledku cítí trochu špatně.
Muž má pocit, že není potřebný a že se mu vlastní žena vysmívá, mnohdy veřejně. Často tak nemá chuť se v budoucnu snažit o vykonání žádné další činnosti „pro ženu“. A tohle bohužel často vzniklo už v době, kdy se z chlapce stával muž a jeho matka mu v tu chvíli neposkytla dostatek prostoru a důvěry, aby věci zvládnul sám a podle svého. No a vy jste milé ženy po ní převzaly ty otěže a stále svému muži mluvíte do práce, jako by byl pořád malý kluk a nezvládl to bez vašich rad. To se pak jeden nemůže divit, že nemá sebemenší chuť pro vás udělat cokoli, když si u toho vyslechne tisíc připomínek, jak by to měl dělat jinak.
A žena? Ta ve svém hořkosladkém vítězství cítí chvíli, že má navrch, ale časem jí to začne tak trochu štvát. Jak jednou ukázala, že to zvládne sama, už si to bude muset dělat pořád. A bude u toho nadávat, že jí její muž s ničím nepomůže a neudělá nic, oč ho požádala. Takový trochu bludný kruh.
A jak z toho ven?
Ženy nebojte se požádat svoje muže o pomoc a věřit jim, že to zvládnou sami a ještě lépe bez vašich otravných nevyžádaných rad. Nejednejte s nimi jako s malými kluky.
A nesnažte se zaujmout jejich místo. Jste ženy a pokud chcete, aby vás tak muži vnímali, nechovejte se jako jejich matky, ale opravdu jako jejich ženy.
A muži, vy zase držte svoje slovo.
Já osobně to, zda muž drží slovo, beru jako nejdůležitější ukazatel a potvrzení toho, zda se jedná opravdu o muže nebo jen malého chlapce v dospělém těle. Když ženě slíbíte, že v sobotu přivrtáte poličku, tak to prostě udělejte bez toho, aniž by byla porušením vašeho slibu nucena vám to další dva měsíce připomínat. Až si to nakonec udělá sama.
Slovo zkrátka dělá muže.
Proto nikdy neslibujte nic, co opravdu neplánujete včas udělat a ty sliby opravdu plňte.
A mějte se rádi ;-)
