Článek
Řadová práce v kanceláři občas probíhá tak, že zaměstnanci jsou ke své původní náplni práce dříve či později nuceni přibrat spoustu dalších pracovních povinností. Drobné úkony, které se zdají jako nic, ale postupně prodlouží pracovní dobu i o několik hodin denně.
Nebo odejde jeden z kolegů a místo nástupu nového se jeho práce v rámci úspor rozdělí mezi zbylé zaměstnance. Už poněkolikáté.
Jinde je to již od počátku nastaveno tak, že prostě dostáváte dennodenně přiděleno větší množství a objem úkolů, než je možno v pracovní době stihnout. Zkrátka práci pro 40 lidí třeba dělá jen 25.
Moje kariéra korporátního zaměstnance trvala dohromady 17 let. Postupně jsem pracovala u celkem tří opravdu velkých a známých firem. U té poslední však již pouze jeden rok. Víc to už pro mě nebylo k vydržení.
Myslím, že jsem člověk, který když je potřeba, dokáže v práci tzv. máknout a mít hotovo i o několik hodin dříve. Což se potvrdilo v mém druhém zaměstnání, kde jsem pracovala deset let (s pauzou 2,5 roku na mateřskou). První dva roky na plný úvazek, po mateřské na 0,65 úvazku se stejnou (ne-li větší) pracovní náplní. Ano přiběhla jsem ráno do práce a přes 5 hodin tam bez jakékoli i drobné pauzičky opravdu „jela jak fretka“, ale pak jsem mohla odjet domů, vyzvednout dceru ze školky a věnovat se své rodině, která pro mě byla vždy prioritou. Sice mě trochu štvalo, že dělám stejný objem práce za míň peněz, ale byla jsem opravdu ráda, že můžu dobře zkloubit práci a rodinu.
V posledním zaměstnání jsem však zažila něco, s čím se bohužel setkal nejeden z nás a co pro mě po pár měsících začalo být již naprosto nepřijatelné.
Představte si, že člověk opravdu celých 8,5 hodiny maká, dojde se maximálně vyčůrat a je rád, že se narychlo nají u počítače a u toho jídla nepřestává pracovat. Žádná kafíčka, osobní maily, SMS nebo potlachy s kolegyní (jak si často představují lidé, kteří v kanceláři nikdy nepracovali). A pak zacvaknete firemní notebook, slabou hodinku v odpolední zácpě autem domů, najíst se, říct si s rodinou, jaký jsme kdo měli den. Deset minut rozjímání na zahrádce. A pak znovu otevřít firemní notebook a dát se opět naplno na několik hodin do práce. Matně z povzdalí slyším, jak mi dcera přeje dobrou noc. Odpovídám automaticky, ponořená do čísel a písmen na obrazovce. Za nějakou dobu se loučí i manžel s dotazem, jak dlouho u toho ještě hodlám sedět. Nevím. Jak bude potřeba. O půlnoci zavírám notebook se směsicí pocitů a emocí. Nespokojenost z nedodělané práce (i přes všechen ten čas navíc), frustrace z promarnění života u počítače místo volných večerů s rodinou. Jak dlouho bude ještě dcera stát o trávení času se mnou? A já tu místo toho sedím u nesmyslné práce navíc, kterou mi nikdo ani nezaplatí. Mísí se ve mě smutek, únava, naštvání. A ráno v 7 opět zasednout k PC, abych to vůbec aspoň trochu stihla. Úkolů mraky, termíny nemilosrdné.
Kolikátý den a týden už je to v řadě? Ani nevím, skoro všechny jdou takové. Často i včetně víkendů. V duchu si vedu úvahy o celé situaci. To přece není možný. Vždyť v minulé práci jsem stíhala „v pohodě“ i na zkrácený úvazek. I když kolegové nestíhali, já byla vždy s prací hotová první. Přece nejsem žádný „neschop“ nebo „flákač“.
Když se postupně více i méně nápadně poptám u všech možných kolegů, jak to mají oni, abych vyloučila svoji neschopnost, z hrůzou zjistím, že to mají všichni obdobně. Mnozí se s tím za ta léta, co tu pracují, již smířili. Prostě to tak je, že tráví u počítače většinu času svého života. Naše pracovní místa přece vypadají „zvenku“ tak prestižně, děláme složitou „důležitou“ práci, na kterou musíme mít spoustu znalostí a schopností. Kdekdo by se sem rád dostal, ale není to pro každého. Co na tom, že prodavačky nejmenovaného obchodního řetězce berou za mnohem méně kvalifikovanou práci mnohem větší plat než my (tím se samozřejmě nechci nikoho dotknout, jejich práce si velice vážím a často jim také vůbec nezávidím, určitě to mají těžké zase jinak).
Zkrátka víc než polovina kolegů z oddělení vyměnila svůj osobní život za prestiž, pocit důležitosti a potřebnosti a přijde jim to úplně v pořádku. A ten zbytek to víceméně děsí a štve stejně jako mě. Pár kolegyň se prý už dřív psychicky zhroutilo a musely odejít. Ale jsou to údajně „slabý kusy, co holt nic nevydrží“. „Přece to není tak hrozný. Co by za takovou práci jiný dali. Ale udělat se to prostě musí. Nechceš přece aby se ti to nakupilo moc a vedoucí tě musela kárat, že jsi nesvědomitý zaměstnanec. Navíc bys pak neměla absolutně šanci to dohnat.“
Při potvrzování měsíčního pracovního výkazu jsem upozornována na to, že v kanceláři žádné přesčasy nemáme. Je to naše věc, že jsme si to nestihli v pracovní době. Jako vážně?
Takže odděláme denně spoustu hodin přesčasů a zadarmo? Při pohledu na výplatní pásku se mi chce trochu brečet. Vzpomenu si na manžela, kterému ve fabrice proplatí každou započatou půlhodinu práce navíc. Ani za spoustu peněz by mi to nestálo, natož takhle.
Po pár měsících kdy přemítám a zjištuji, zda je aspoň malá šance, že to bude časem lepší, to moje tělo vyřeší za mě. Onemocním a nějakou dobu nemůžu skoro ani vstát z postele. Dojdu si maximálně záchod. Jsou dny, kdy ani nejím. K fyzické bolesti se přidá i ta psychická. Apatii postupně střídá deprese a tu zase zoufalství. Jen při myšlence na návrat do toho křeččího kolečka je mi úzko, jako kdyby na mě hodili tunový balvan a já nemohla ani dýchat. Nic nedává smysl. Jenom to být doma v bezpečí a pro jistotu nechodit ani k brance pro poštu. V momentě kdy mě napadne, že se asi radši zabiju než se vrátit do toho kolotoče, mi to dojde. Tohle je syndrom vyhoření!
Zůstávám na nemocenské, postupně se dávám fyzicky i psychicky dohromady. Začínám chodit na terapie a vůbec mě nemrzí, že mi mezitím vypršela roční smlouva v zaměstnání. Při odevzdávání firemních věcí a podpisech nutných k ukončení pracovního poměru se mi dělá mírně nevolno. Nepříjemné vzpomínky.
„Nechcete zůstat aspoň na zkrácený úvazek?“ „Ne!“ Takovéhle zacházení se sebou už nikdy nedovolím. Už žádné velké korporáty. To radši půjdu někam vytírat.
Z sms zpráv od kolegyně se dozvídám, že nejsem zdaleka sama. Pár kolegyň se zhroutilo, pár odešlo dřív, než se to stane. Nevadí, přijdou jiní, co touží po prestižním místě. Ve firmě se s největší pravděpodobností nic nezmění. Zaměstnavatel se podivuje, jak jsou dnes někteří zaměstnanci přecitlivělí, to dřív nebývalo. Dneska by snad ti mladí (a nejen oni) chteli pracovat jen do výše svého platu? Do příštího inzerátu na pozice již pro jistotu vkládají jako požadavek psychickou odolnost.
Máte podobnou zkušenost? Podělte se do komentářů.
