Článek
Respektive spoustu dospělých lidí si myslí, že je naprosto v pořádku tykat komukoli, kdo je jen o trochu mladší než oni sami. Ale pouze z jejich strany. Od té druhé strany vyžadují „poslušné“ vykání.
Ano, my jsme byli na tohle zvyklí ve svém dětství a na základní škole, ale…
Už na střední škole nám učitelé vykali. (Na spoustě škol to tak však dosud není!)
Byla v tom určitá symbolika a z psychologického hlediska i důsledná promyšlenost. Dávali nám tím najevo, že už jsme skoro dospělí a hlavně, že nejsme o nic míň než oni. Že jsme plnohodnotní parťáci. Cítili jsme se povýšeni na jejich (stejnou) úroveň, někdo nás najednou vnímal, respektoval… Chovali jsme se také potom (určitě z nezanedbatelné časti i díky tomu) dospěleji a zodpovědněji. A neměli jsme pocit, že nad námi někdo uplatňuje svoji moc a povýšenost jen proto, že může. Přidávalo nám to tenkrát aspoň trochu na sebe-hodnotě. Byli jsme prostě rovný s rovným.
Moje dcera to tak s většinou učitelů má už na základní škole. Respektive místo oboustranného vykání je tam oboustranné tykání. Přijde mi to fajn, protože to vytváří kamarádštější, a pro děti pocitově bezpečnější, vztahy. Ale nemá to takto vyrovnaně úplně se všemi, proto jsme to spolu právě probíraly.
Jenže pak o 20 let později ve městě, kde jsem vyrůstala, přijdu do lékárny a sousedka přes ulici od mých rodičů (která mě zná od mých asi 11 let) mi na moje „Dobrý den“ odpoví familierním „Ahoj“.
Nebylo by to tak moc blbý, kdyby jí bylo třeba osmdesát. Ale když mi kdysi začala (asi z pocitu „dospělácké“ důležitosti) úplně stejně jako teď v té lékárně tykat, bylo jí ani ne dvacet. Takže si představte, jak do lékárny přichází 40letá žena se svým „Dobrý den“, načež jí 48letá žena odpovídá „Ahoj“.
To si fakt člověk připadá trochu divně a vážně neví, co na to říct.
Já osobně vnímám tykání jako výraz buď přátelství, nebo větší důvěry a bližšího, osobnějšího vztahu.
Vykání zase beru jako určitou formu odstupu, neosobnosti, mírné bariéry.
Jednostranné tykání poté jako výraz nadřazenosti nad tím druhým, neslušnosti, nadutosti… taková hra ega na něco víc a pokus o umělé vytvoření si respektu, který ale nefunguje, pouze uvádí do trapnosti a rozpaků.
Řeči (většinou ze strany toho kdo jednostranně tyká) o tom, že se hůř říká „Vy vole“ než „Ty vole“ mi přijdou úplně beze-smyslu. Zvlášť když po mě ten druhý vyžaduje něco a sám dělá pravý opak. (Tak kdo je tady nerespektující?)
Jestli si někdo myslí, že jeho autoritu drží pouze to, že mu vykám, pak tam žádná autorita není. Když budu chtít vážně někoho poslat kamsi… tak tohle mi v tom fakt nezabrání.
A pokud tam ten vzájemný respekt a slušnost opravdu je, pak není potřeba žádných berliček a je tedy naprosto jedno jestli si oboustranně vykáme nebo tykáme.
Ale aby tedy bylo jasno v tom, jak by to dle společenských pravidel mělo být.
Dospělí lidé (dle mého minimálně tak od 15 let) si vzájemně vykají. Pokud se nedomluvili oboustranně na tykání.
(Mně ale když i třeba 5leté dítě řekne „Dobrý den“, odpovím taky „Dobrý den“.) A pokud jsem někomu 5letému ve svých 20 letech taky řekla „Ahoj“ a dneska je přes 20 let jemu, tak mu buď nabídnu tykání a nebo mu prostě vykám.
Tykání pak může nabídnout žena - muži (bez ohledu na věk).
Pokud jsou dvě ženy či dva muži, nabízí pokaždé ten starší.
Co se týká pracovních vztahů, tykání nabízí vždy ten služebně výše tedy nadřízený (i když je to muž a podřízená je žena nebo je nadřízený mladší).
Kdokoli však může nabídku slušně odmítnout a pak tedy platí dále oboustranné vykání.
Spoustu lidí se tímhle vůbec neřídí.
A je dnes zvykem hodně si rovnou prostě automaticky mezi sebou tykat.
Pokud to všem zúčastněným vyhovuje, je to naprosto v pořádku.
Je to možná taky proto, že se čím dál více scházíme s lidmi nebo skupinami lidí, se kterými opravdu chceme, ne musíme.
Tím pádem rovnou házíme vztahy do přátelštější a osobnější roviny.
Ale pokud mi někdo jednostranně tyká a ode mě vyžaduje vykání (takže chce po mě takovou vlastně podřízenost a podvolení se) i v mých 40 letech, vážně mi to připadá spíš jako takové mocenské hry.
A nedivím se, že to přijde divné i našim dětem.
Máme svoji sebehodnotu a nechceme už dovolit, aby nám někdo dával najevo svou nadřazenost a nutil nás být v ponížené pozici. Výrazem úcty tohle jednostranné vykání bylo možná naposled v minulém století. Nyní spíš už jen my a naše děti nechápeme, že si pořád někdo takhle potřebuje „honit svoje ego“ a vytvářet zbytečný mezigenerační i lidský odstup…
I taková zdánlivě nepodstatná věc totiž tvoří mnohem (ne)přátelštější a (ne)rovnější vztahy a hodně ovlivňuje to, jak se pak (i v přítomnosti toho druhého) cítíme.
