Článek
Některý rána nesnáším. No, teda vlastně téměř všechna. Zejména ta, kdy se Katka hrne do školy. A pospíchá. Sice bydlí přímo u zastávky tramvaje, ale právě proto na to hřeší a letí až na poslední chvíli. Pokaždý. A vždycky mě chytí a trhne za popruh tak nešťastně, až mě zabolí všechny stehy. Stejně jako dneska… Auuu! Už zase. Ta holka se to snad nikdy nenaučí.
Levý popruh se mi začíná trhat, protože ho minule omylem (a aniž by si toho všimla) přejela nůžkami, ale že by si někdy sedla a zašila ho, to ne. Pokud si vůbec někdy něčeho takového všimne, tak danou kabelku nebo batoh tak akorát hodí na krk dědovi, ať to dá do pořádku. A to ještě v tom lepším případě.
Ale u něj, to je hned něco jiného, to je jak pobyt v lázních! Sám jsem to zažil jen jednou, když mě koupil a impregnoval včelím voskem. Jak ten se s mojí kůží mazlil! Jo, je to holt stará škola, váží si každé ruční řemeslné práce, ať už je z Indie nebo z Čech.
Ví vůbec ta holka, jak dlouhou cestu jsem musel podniknut, abych se k ní dostal? Z pastviny do dílny, do skladu, do balírny, pak na letiště a do pražské prodejny… 6.000 km není zrovna málo! A ona frfňá, když má jet půl hodiny tramvají do školy… V září nastoupila na Filozofickou fakultu, říká jí Filda (což mě trochu rozčiluje, protože mám rád, když se věci nazývají pravými jmény) a ne vždycky se tam žene. Tvrdí, že je to spíš splněný sen jejího dědy, který z kádrových důvodů studovat nemohl a že tam nastoupila jen kvůli němu. Ale večer, když je někdy v pokoji sama nad učením, si nakonec tiše přizná, že se jí tam vlastně líbí - slyšel jsem to minule na vlastní uši, ehm… tedy popruhy.
Taky jí pěkně víc hnal, aby se tam dostala. K úspěšnému nástupu na školu jí pak věnoval kožený batoh Kampus – mě. Říkal, že se ten název k vejšce hodí. A že se mu líbí, že jsem z české firmy, která zaměstnává a podporuje rovné a fér podmínky výroby. Že by to tak mělo být všude na světě. No jo, chartista. A že je skvělé, jak se ten mladý kluk vypracoval, jak velkou firmu sám od sebe vybudoval. V duchu si pomyslel – takového bych té naší Káče přál… Pracanta s celosvětovým rozhledem. No uvidíme, koho si nakonec vybere, dodal ještě.
Ze vzpomínek, ke kterým mě ukolébalo houpání tramvaje, mě Káča probere jasným trhnutím. Sáhne do mé přední kapsy, vytáhne lesk na rty a mechanicky si přetře pusu. Tramvají se rozlije třešňová vůně, tu mám moc rád. Pak otevře zadní kapsu, kde má pečlivě srovnané věci – rozečtenou knížku, sešity, penál, vedle láhev s pitím a v zadní kapse notebook. Když ho vytahuje, ještě zachrastí klíče v malé kapsičce. Položí mě přes kolena, rozevře obrazovku a začne dopisovat rozepsanou seminárku. Téma se dozvěděla už v září, tak na ní postupně pracuje. Pilná žákyně, usmívám se potutelně.
Ale tuhle chvíli, kdy sloužím spíš jak stolek, moc rád nemám – nevidím pak z okna ven a to mě mrzí. Tak aspoň poslouchám názvy stanic – Prašný most, Hradčanská, Malostranská, už se blížíme… Jedeme přes Vltavu, cítím vodu. Brzy budeme na Staroměstské. Katka se probere na poslední chvíli, notebook hladce vklouzne do saténové kapsy, rychle zapne zip a uhání z tramvaje ke škole. Jak spěchá, poskakuju jí na zádech. Dneska je zimní slunovrat, tak má mít kromě běžných hodin ještě nějaké zpívání, to se těším.
Ve škole probíhá vyučování jako každý den, je to chvíle, kdy se spíš nudím, navíc celý ten čas trávím pod lavicí – a tak většinou spím. V poledne mě Káča popadne a jde se mnou na oběd. V jídelně to mám rád, někdy to tu kvůli zahraničním studentům voní i něčím exotickým, a když je na jídelním lístku dhal nebo kuře tikka masala, to si hned připadám jako doma.
Po obědě jdeme do 4. patra, kde má Katka další hodiny. Z kapsy vytáhne sešity a penál a zas mě hodí pod lavici. Okolo třetí hodiny je slyšet zvláštní tupé rány a vzduchem se šíří nezvyklé napětí.
„Zabarikádujte se!“ Po chodbě dupou kroky. Znovu je slyšet rány, jako by něco padalo. Tenhle zvuk ale neznám.
Atmosféra ve třídě se bleskem změní. Všichni se bojí, ale rychle nahrnou před dveře těžkou skříň a několik lavic. Pak běží do rohu místnosti, schovávají se pod zbylé lavice. Katka rychle vytahuje mobil a píše dědovi zprávu, že se něco děje. Hází ho zpátky do kapsy a tiskne mě k hrudi. Její pot se vsakuje do mé kůže. Podivně voní.
Najednou se rány ozvou znovu, někdo se snaží dostat dovnitř. Hrubě nadává. Pak dveřmi proletí střely. Hvízdají okolo a rozbíjejí okna. Katka se ke mně přitiskne ještě víc. Snažím se být hrdina a zkouším jí obejmout popruhy. Moc to nejde. Najednou cítím zvláštní bolest, jako by mě něco roztrhlo. Uprostřed mě je rozervaná díra, ale projektil naštěstí zůstal vězet uprostřed a nepokračoval dál. Katka křičí.
Když jí o půl hodiny později prohlížejí zdravotníci, jen překvapeně poznamenají: „Jste naprosto v pořádku. Zachránil vás ten bágl, bez něho byste byla mrtvá.“ Děda stojí před sanitkou a v šoku mluví pořád dokola o nejlepším nákupu v jeho životě.
Asi jsem přeci jen hrdina.
