Článek
Když se světlo opět rozsvítilo, v knihovně muzea najednou chybělo pět lidí. Herečka opět hystericky zaječela. Ajťák se pokoušel nahodit počítač, kadeřnici se leknutím rozsypaly zbytky bublaniny. Bankovní úředník si jen zkontroloval kapsy a aktovku. Detektiv ukázal na otevřené dveře.
„No bezva. To nám ještě chybělo.“ Promnul si čelo. „Tak jdeme.“
„Ale proč, můžeme přece zůstat tady, tady se nám nic nestane!“ Herečce opět nebezpečně stoupal hlas. Kadeřnice souhlasně přikyvovala jako pejsek na palubní desce.
„Detektiv má pravdu,“ pokývnul hlavou ajťák a zaklapl mrtvý počítač. „Jdeme.“ Bankovní úředník už stál u dveří, aktovku v ruce.
„Ale co když… co když se nám tam taky něco stane, je tam všude tma!“ Teď trochu vyšilovala kadeřnice. Bankovní úředník jí konejšivě položil ruku na předloktí. Zjihla.
Vešli do setmělé auly muzea. Pragmatický ajťák rozsvítil baterku v mobilu. Kužel světla dopadl na tělo na zemi.
Hereččin hlas se hlasitostí zvuku výrazně přiblížil slušně rozjetému gripenu.
Detektiv mu sáhl na krk. „Uhr grh,“ ozvalo se. Byl to pán z baru. Evidentně došel jen pár kroků, než mu opice podrazila nohy. „Potřebuje se jen vyspat,“ odtušil detektiv a otočil ho na bok.
„Tak…co uděláme… rozdělíme se?“ Nesměle špital úředník a tiskl si k hrudi tašku. Z druhé strany se k němu tiskla kadeřnice.
Detektiv zvažoval možnosti. „Jestli tady ale někde pořád je, nemyslím si, že by to bylo dobré… Jako skupina jsme silnější. Kdo ví, kde skončili ti ostatní.“ Ajťák přikývl a o herečku se pokoušely mdloby, naštěstí jen obrazně.
„Tak půjdeme.“ Pomalu a obezřetně se vydali přes halu. Vešli do sousední místnosti, baterka osvítila sbírku vycpaných zvířat. V jejím světle vypadala jako živá. Bylo to děsivé.
„Už nikdy si tu nebudu připadat normálně,“ šeptala kadeřnice směrem k úředníkovi.
„Pst,“ otočil se na ně ajťák. Herečka klopýtala za ním, otočila se a dlouhé vlasy se jí zamotaly do zubů žraloka na zdi. Zařvala.
Z druhého konce místnosti se ozval dupot. Čísi nohy utíkaly pryč.
„Za ním!“ zavelel detektiv. Rozběhli se. Cestou posráželi několik zvířat. Kadeřnice zakopla o tapíra, málem upadla, ale úředník jí sebral. Proběhli chodbami muzea kolem dokola a skončili opět v aule. Ajťák sípal a nemohl popadnout dech, na takové rozcvičky nebyl ze stříleček zvyklý. Herečka byla vystrašená, ale snažila se vypadat půvabně. Ve tmě sálu vytáhla z kabelky rtěnku a automaticky si přetáhla pusu. Kadeřnice visela na úředníkovi. Už se ani nebránil.
„Stop.“ Všichni se zastavili. „Pojďme si to ještě jednou probrat,“ pokračoval detektiv. „V paleontologickém oddělení leží mrtvola, z téhle místnosti se ztratilo dalších pět lidí. Ale někdo tu očividně živý je, a umí dost rychle běhat.“
„V jednom filmu, kde jsem hrála, vraždil duch…,“ zauvažovala herečka. Ajťák si pohrdlivě odfrkl. „Ale tady… A co když to byl ten správce bazénu? Měl zkušenosti s modrou skalicí.“
Najednou se rozsvítila všechna světla a ozvala se fanfára. Nechápavě se rozhlédli.
„Teď už vám to konečně mohu říct,“ sundal si plášť detektiv a najednou zcivilněl. „Právě jste se stali prvními – a úspěšnými – účastníky naší nové únikové hry „Vražda v muzeu“. Gratuluji!“
Herečka zbledla a vykročila směrem k němu. K další vraždě se právě schylovalo.
