Článek
Nastoupila jsem do autobusu na zastávce číslo 13. Vůz byl plný, samé obvyklé beztvaré tváře, zírající v tupém rozpoložení z oken. Chytila jsem se tyče a automaticky se podívala na cestujícího pod sebou. Vzhlédl ke mně, zachytila jsem pohled jiskrných, živých očí, dost odlišných od zraků ostatních pasažérů. Ještě víc mě ale zaujaly jeho ruce, či spíše to, co dělaly – z jedné dlaně do druhé mu přelétávaly karty, objevovaly se a mizely pod koženou taškou, položenou naplocho na jeho kolenou. Fascinovaně jsem přihlížela.
„Věříte na kouzla?“ ozval se podmanivý hlas.
„Do teď jsem si myslela, že ne,“ trochu přiškrceně, nervózně jsem se zasmála, neustále přitahována pohledem na létající karty. „Ale teď asi změním názor.“
„Vyberte si kartu.“
Vytáhla jsem si jednu z balíčku. Srdcová královna. Jak jinak. Karta, co mě pronásleduje celý život, ale zřejmě jen jako symbol. Srdcovou královnou jsem nikdy pro nikoho nebyla, aspoň ne tak, aby ve mně dotyčný tu královnu viděl. Spíš by moje karta měla být Srdcová služka. Srdcová pečovatelka. Srdcová náhradní matka. Srdcová… No nic. To byl stručný přehled mých vztahů… i s přidělenou rolí. Zkušenost jako zkušenost. Ach jo. Zase si jedu ve své sebelítosti. Tak dost. Soustřeď se! Mlhou vzpomínek pronikla slova.
„Vraťte ji zpátky do balíčku a promíchejte.“
S kartou v ruce zaváhám. Zase plnit příkazy? Okamžitě se ve mně bouří krev, ale zvědavá holčička v mém nitru skáče radostí a strká mi do ruky. Nakonec jí tam vsunu a zamíchám.
„Je to karta vašeho života,“ pokračoval. „Zapamatujte si ji. Najdete ji tam, kde vás čeká štěstí.“
Spěšně strčil balíček do tašky a vystoupil. Cože? Chtělo se mi zařvat zklamáním. To je všechno? Čekala jsem, že mi vytáhne kartu zpoza ucha, z kabelky nebo jí prostě „jen“ otočí jako poslední z balíčku. Zatracení kouzelníci! Normální podvodník to byl. Nafučeně se otočím k oknu, sleduji probíhající krajinu. Ten pitomý kouzelník mi ale stejně nejde z hlavy. Ty oči, ten úsměv… Jako obvykle se mi v hlavě okamžitě promítá příběh mého následujícího jako film, červená knihovna hadr: nezapomene na mě, bude čekat každý den na zastávce, dokud se neobjevím. Pak vykouzlí z klobouku místo králíka diamantový prsten a budeme spolu cestovat po celém světě. On bude kouzlit a já budu sličná asistentka ve flitrových šatičkách. Každý večer mě přeřízne… Tak to už by stačilo. Stejně to zase dopadne jako vždycky. Představy, představy, představy. Jsem pitomá. Najdi už si konečně kluka a měj s ním děti, říká mi máma. Těším se na vnoučátka! Teto, ty nechceš mít děti? ptá se v mojí hlavě pro změnu malá neteř. Sestra si totiž pořídila hned několik kousků, aby zalidnila planetu. A neváhá mi to vmést při každé příležitosti, stejně jako její děti. Jako by to záleželo jen na mě. Já jsem chtěla mít dítě hned. Jen ti tatínci se nějak nepovedli… A jéje. Už to jede znovu. Tak stop. Musím se soustředit na něco jiného. Rozhlédnu se okolo. Autobus je najednou prázdný, během fantazírování jsem si ani nevšimla, že ostatní cestující už vystoupili. Zbývá poslední zatáčka před konečnou, kde vystupuji. Pustím se tyče a otočím, abych došla ke dveřím.
Najednou zařvou brzdy, autobus sebou zběsile trhne a já letím přes celý vůz. Naprosto nekoordinovaně narážím hlavou do dveří řidičovy kabiny a rozrážím si čelo o kovový lem. Padám a okolní svět pro mě přestává existovat.
„Slečno, haló, slečno, probuďte se! Slečno!“ naléhavý hlas, v němž je patrný i strach, mě vytrhuje z nedobrovolné narkózy. Zaostřím nejprve na levou ruku, která mi otírá krev ze spánku. Nemá prstýnek… Fajn. Jsem vzhůru! Zvednu oči výš, a než se setkám s vyplašeným pohledem milých očí mladého řidiče autobusu, zůstanu šokovaně zírat na jeho triko s vyobrazeným balíčkem karet. Jedna z něj vypadla a leží averzem směrem k pohledu diváka. Tak… jo.
Je to…
Srdcová královna.
