Článek
Uprostřed scény ležela loutka. Byla to zřejmě krasojezdkyně - na dřevěných nohou namalované síťované punčochy, tylová sukénka, úplně malý vínový korzet s černými ozdobami, který podpíral dřevěná prsa. Jiskrný pohled černých očí, rudé rty. Dřevo. V ruce pravděpodobně bičík na koně, asi z dikobrazí bodliny. Celkem povedený. Ležela zhrouceně, jakoby ji někdo přestřihl provázky uprostřed pohybu. Venku padaly provazce deště.
Omšelý policista v sežmoulaném pomačkaném plášti - pravý prototyp policajta, který je v práci už jen ze setrvačnosti – se opíral o zeď. Docela k ní ladil, taky byla omlácená životem.
„Tak vy nevíte, co se stalo?“ Už posté pokládal tu samou otázku. Kdysi tu větu miloval, pak nenáviděl, teď už mu to bylo lhostejné. Vlastně i to, co mu žena naproti němu odpoví.
„Já jsem ho nezabila.“ Odpovídala poměrně mechanicky na to, že ten, co ležel zhroucený za scénou, byl její manžel. Šéf toho divadýlka. „Když jsem sem přišla, už tu ležel.“
„A ta loutka?“
„To je moje loutka, Ria. Je to vlastně moje jediná kamarádka, hrály jsme spolu téměř celý život. Proč tam ale takhle leží, to nevím. Nechala jsem ji na scéně normálně viset. Možná spadla.“
Policajtovi se na tom něco nezdálo. „A vy jste byla kde?“
„V divadelním klubu, může vám to dosvědčit asi deset svědků. Slavili jsme moje narozeniny.“
„A váš manžel nebyl na té oslavě?“ divil se policajt. Pořád mu na tom něco vadilo.
„Říkal, že se ještě zdrží tady dole, něco si vyzkouší a přijde později.“
„To vám přišlo normální?“
Pokrčila rameny. „Poslední dobou jsem ho přestala zajímat. Asi tak od té doby, co do souboru nastoupila Elena. Chodil domů čím dál později.“ Věděla moc dobře, jak to je… a co s ní její drahý nejspíš dělá. Jednou totiž přišla dřív a viděla je. Takové klišé. Stárnoucí muž a mladá herečka.
Policajt si promnul čelo. Už aby byl doma. „Vám to nebylo líto?“
„Co? To, že s ní spí nebo to, že je teď mrtvý?“ Svoje už si vybrečela. O samotě, v šatně jen se svou loutkou, plakala a všechno jí vyprávěla. Měla pocit, že ji aspoň Ria poslouchá.
„A ta Elena, ta je teď kde?“
Nevěděla, vlastně o ní nevěděl nikdo. Jakoby se vypařila. Což nejspíš taky udělala, když zjistila, že Frank už nežije – na rozdíl od své manželky. Sbalila kufry a frnkla.
„Kdo ví, jestli ho nakonec nezabila ona, třeba ze žárlivosti,“ na chvíli zauvažoval nahlas. „Ale jediné, co na něm koroner na první pohled našel, byl vpich na krku.“
Nenápadně se podívala směrem k loutce. To přeci nemůže být pravda. Bičík v její ruce nebyl jen tak obyčejný. Byl skutečně z dikobrazího ostnu, který byl údajně jedovatý. Frank si ji kvůli tomu často dobíral. Taky jí říkal, že by ho měla vyměnit, co kdyby to byla pravda? Ale ona nechtěla. Pro ni byla Ria dokonalá. Už od prvního okamžiku, kdy ji koupila na alžírském tržišti. Tam ji podvedl poprvé… S tanečnicí z orientálního kabaretu.
Stejně jako ona to viděla i Ria, tiše visící v hotelovém pokoji, kam si milenku přivedl. Tehdy přísahal, že to bylo poprvé a naposledy. Lhal. Tanečnice, herečky, šlapky… jak na běžícím páse.
Pokaždé plakala Rie v náručí a pokaždé byla loutka svědkem jeho nevěr – nejradši si totiž užíval na jevišti. Tak jako i naposled - strhnul Elenu na potemnělou scénu, ani se nesnažili tlumit hlasité výkřiky.
Ve víru živočišné vášně si tak ani nevšimnul, jak se loutka vedle něj pohnula a zvedla ruku s ostnem…
