Článek
Začalo to nenápadně. Z asijských zemí se plížily nezaručené zprávy o tom, že tam nějaký nový virus napadnul sovy. Ze sov to přeskočilo na zajíce, ze zajíců na vysokou, a pak už šup na talíře a dobrou chuť! Ovšem po minulém propadáku s koronavirem tomu politici i média programově odmítali věnovat pozornost. U toho minulého totiž rozpoutali obrovskou kampaň, všichni se testovali, promořovali a Bůh ví, co ještě, a nakonec se ukázalo, že tato opatření zabila víc lidí než onen obávaný koronavir. Teď už byli opatrnější, nechtěli přijít o svá korýtka.
Tohle ale bylo jiné. Z přírody začaly mizet živočišné druhy – nejprve ony zmiňované sovy, zajíci a jeleni, pak i veverky, kuny, jezevci, brouci a další lesní zvěř včetně ptáků. Vlastně vyhynul celý les, zůstaly jen stromy, jako kdyby tam spadla neutronová bomba. Bylo to děsivé. Vyšli jste si takhle do lesa na procházku, ale tam bylo ticho. Žádný ptačí zpěv, žádné šustění kroků v listí, jen absolutní TICHO.
Ztratili se i motýly, včely a další hmyz. Jakoby je někdo najednou vymazal ze světa. Ceny medu stouply do závratných výšin a ekologové bili na poplach. Do měsíce zmizela zvířata ve městech, myši, ptáci, ryby v řekách. Zoologické zahrady přestaly existovat. Během dalšího týdne přišli lidé o domácí mazlíčky. A to už se probrali i politici a začali řešit, že se „asi něco děje“. Svolávali zasedání, posílali tiskové zprávy a nabubřelá prohlášení… ale už bylo pozdě. Navíc díky předchozímu koronavirovému „hospodaření“ už neměli žádné rezervy na to, aby nějak podpořili obyvatele. Vypukly bouře a nepokoje, ovšem pouze v online prostoru. Platil totiž okamžitý zákaz vycházení – pro všechny a bez rozdílu.
Bylo to ale málo platné. Asijské země, kde se virus rozšířil, prostě přestaly existovat. Lépe řečeno, země zůstala. Ale bez zvířat, hmyzu, ptáků - a lidí. Taky politiků. Kim už nebyl. Amerika a Rusko dopadly úplně stejně. Trump nebyl, Putin taky ne. Jediná Evropa se ještě držela. Ale jen zuby nehty.
Bylo to hodně zvláštní. Chodila jsem na základku, učitelé nás vyučovali online stejně jako při koronaviru, ale bylo vidět, že si mnozí z nich s učební látkou nevědí rady. Učitelé biologie byli úplně nahraní – komplet celá zoologie šla do kopru, chytali se jen u kytiček – a ani u těch nebylo jasné, jak dlouho ještě vydrží, když už nebylo, kdo by je opyloval. Mezi další nešťastníky patřili učitelé zeměpisu – mají učit o zemích, kde už nejsou obyvatelé, ale ta zem pořád existuje? Nebo ne? A tak to šlo pořád dál. Ani soustavná příprava na budoucí povolání nebyla tak úplně v kurzu, protože to vlastně asi nepřežijeme? Bylo to dost na budku. Celé dny jsem trávila přemýšlením, jestli to bez zvířat dáme nebo ne, a jestli to vůbec dáme, když to žere i lidi. Takže jsem tupě zírala do zdi a… Většinou jsem na nic nepřišla. Ani rodiče mi moc nepomohli, sami se v záplavě různorodých informací nevyznali, a navíc se hrozně moc báli. Hlavně máma. Byla schopná brečet od rána do večera. Nejdřív jsem jí litovala a pak mi to už jen lezlo na nervy. Tak ať zvedne zadek a jde něco dělat! Ale co… to už jsem nevěděla. Tak jsem taky jen seděla. Na zadku. Chyběl mi normální život, obchody, kina, kámoši. Jídlo v hospodě. Zmrzlina v cukrárně. A vlastně i ta zoologická. A škola.
Další týden začaly umírat kytky. Trávník před barákem se změnil na suchý úhor, tráva úplně seschla. Pak opadaly stromy, jehličnaté, i listnaté. Z ničeho nic. Jeden den byly ještě svěží a zelené, druhý den úplně suché. Holé. Mrtvé. Vypadalo to jako hřbitov. Nejvíc patrné to bylo v moderních zástavbách, kde zbyl jen beton. Beton, beton, beton. Všude. Najednou bylo hrozně moc vidět, jak jsme bez tý přírody v hajzlu. Ale už bylo nejspíš pozdě. Kecy politiků nikdo neposlouchal, všichni se upínali v marné naději k největším mozkům na planetě. Plán na záchranu se zatím tak nějak nekonal. Teda, měli jsme aspoň vodu. Bez vody není život, meldovala učitelka, když jsme ještě chodili do školy. A sakra.
Lidi přestali respektovat karanténu a zákaz vycházení, vrhli se do obchodů a rabovali. Taky už nikdo nechodil do práce. Přestalo fungovat úplně všechno. Pošta nedoručovala, nejezdily vlaky, autobusy, metro ani tramvaje. Záhy přestala jezdit i auta, u pump chyběla obsluha a posléze i benzín. No co. Tak jsme chodili pěšky, i když stejně nebylo kam. Ani do tý přírody, kam nás při minulé pandemii všichni houfně posílali. Nebylo… nic… A dneska jsem otočila kohoutkem v kuchyni a vypadla jen jedna kapka.
