Dálnice

Jeli po té dálnici už tři hodiny. Bylo vedro, klimatizace nefungovala, tak měli okénka stažená až dolů. Žhavé slunce a kolona, dusné ticho. Rádio přestalo hrát, když míjeli motorest Favorit. Až když ho minuli, uvědomili si, že to byla zřejmě chyba. Měli zastavit a dát si pěkně vychlazené točené. To bylo před dvaceti minutami.

„Potím se jako prase,“ povídá Venca a rukou si setřel pot z obličeje. „Volant je celej rozpálenej.“

„Ani mi nemluv,“ odpověděl Franta téměř okamžitě, jako by na tu větu už čekal. „Zatracená dálnice.“ Pak použil směrem ke klimatizaci mnohem peprnější výraz. „Kdyby to aspoň jelo.“

„Měli jsme jet zahnout k tomu motorestu a dát si pauzu.“ dodal celkem zbytečně Venca. Věděli to moc dobře oba dva. Přeřadil na neutrál a sundal nohu ze spojky. V tu chvíli se kolona pohnula a auta se rozjela. „No bezva…,“ vztekle zařadil zpátky jedničku. „Tohle fakt miluju!“

Franta se zašklebil a otevřel si plechovku s pivem. Byla zteplalá. „Chceš?“ nabídnul škodolibě.

„Dík.“ Venca se hltavě napil. Volant držel jednou rukou v přibližném směru. „No fujtajbl!“ Vyprsknul. „To je humus!“

„Studený už došlo,“ suše konstatoval Franta a zadíval se na hromádku zmačkaných plechovek pod nohama.

Projeli zatáčkou, za ní se otevřel výhled na obzor. Paprsky slunce prosvěcovaly mraky až na asfalt, skoro to vypadalo, jako když dálnice pokračuje směrem vzhůru. Navíc to celé duhově pableskovalo. Nic takového nikdy předtím neviděli. Fascinovaně na to zírali.

„Co to, sakra…,“ Frantovi najednou zaskočilo. „Ty auta!“ Ukázal na oblohu. Vypadalo to, že vozy pokračují z dálnice rovnou po paprscích do nebe.

„Ale to přece… To je nějaká blbost, ne?!“ probral se Venca. Skoro šilhal, jak se snažil za volantem prohlédnout skrz vlnící se obzor.

„No, jestli je to pravda, tak je to teda dobrej úlet,“ kontroval Franta. „Nechceš to radši otočit? Pořád ještě můžeme jet tady vpravo.“

„Tohle vypadá zajímavějc než nějaká okreska. Pojedeme blíž a uvidíme,“ rozhodl Venca a přidal plyn. Do kopce ještě zrychlil, takže si ani nevšimli, jak snadno vjeli přímo na paprsky. Najednou frčeli po nebeské dálnici vzhůru.

„Áááá!“ řvali teď už vzácně shodně oba, protože nebyli zvyklí jezdit kolmo vzhůru. Najednou se auto překlopilo zpátky na všechna čtyři kola.

Stáli před budkou na parkovišti.

V budce se otevřelo okénko a z něj vykoukla hlava mimořádně krásného muže. Ten vzhled je poněkud překvapil. Modelové obvykle nedělají parkwechtry.

V náhlém poryvu větru přilétlo do auta otevřeným oknem peříčko.

„Sakra, zas pelichám…,“ konstatoval až příliš civilně muž za okénkem. „A kleju,“ dodal, napůl smutně. „Holt moc dlouhá směna.“ Vyznělo to skoro jako omluva. „Tak kam to bude, pánové? Nebe, peklo, očistec?“

Při pohledu do auta to vypadalo, že oslovil dvě sochy.

„Co?!“ vypadlo po chvíli ne moc chytře z Franty.

Anděl měl pro podobné situace pochopení, konec konců je zažíval denně. Zkusil to znovu a pomalu. „Do nebíčka, do peklíčka, očisteček?“ zavrkal téměř láskyplně a ukázal na směrovku NEBE, PEKLO, OČISTEC.

„No těbůh!“ vysoukal teď ze sebe pro změnu Venca.

„Ano, ten je tady do toho také zapletený,“ ušklíbl se Anděl. „Akorát my mu tady říkáme Šéf, je to jednodušší. Takže se půjdete nejprve zapsat. Auto hoďte támhle vlevo, tam je volnej flek, pak půjdete vpravo do kanclu. Jo, a bude to za pětikilo.“

„Cože?“ vyjekl Franta. Na peníze byl vždycky vysazený, ne nadarmo mu v hospodě říkali Držgrešle.

„Máte to za pět set,“ zopakoval lehce podrážděně Anděl.

„To je nějaký drahý, ne?“ pípnul Venca. Připadal si jak v blázinci.

„No… jako je,“ připustil Anděl. „Ale berte to tak, že je to vaše poslední parkoviště. Na dalších už neplatíte.“

„A to jako… to jako…,“ blekotal Franta. „To jsme jako… v nebi?“ V ruce pořád svíral plechovku zteplalého piva. Kupodivu se nevylila ani při cestě vzhůru.

„Ano,“ naskočil znova Anděl na trpělivou notu. „Jak vidíte, jsou tu mráčky, andělíčci, brána… Takhle nějak si to dole představujete, ne? Tohle je NEBE.“

„Ale jak jsme se sem… jak jsme se sem… dostali?“ zablekotal Franta znovu a zadíval se na plechovku, jako by mu dokázala odpovědět. „Máňa mě zabije,“ dodal celkem zbytečně.

Anděl se pobaveně ušklíbl. „To už celkem vzato není moc technicky možné,“ zasmál se vlastnímu vtipu. Černý humor měl rád. Jeho Šéf už tak moc ne. Toužebně se zadíval na plechovku. „Dáte mi cucnout?“ Natáhl ruku směrem k plechovce a ostražitě se rozhlédl kolem. „Šéf se zrovna nedívá.“

„No jasně,“ s potěšením skryl poťouchlý úsměv Venca. „Jen si dej.“ Sebral Frantovi plechovku z ruky a podal ji do okénka.

Anděl si zhluboka přihnul. „Fujtajbl, vždyť je to zteplalý!“

„To víš, kámo, je hic,“ dodal naoko soucitně Venca. V duchu se ale smál.

Anděl zavyl. „Co bych tak dal za studený pivo!“ mrsknul plechovkou o zem. Akorát, že tam žádná podlaha nebyla a tak plechovka propadla skrz mraky dolů. O dva kilometry níž jen tak lehce cinkla o sklo pilotní kabiny právě prolétající sedmtřisedmičky a polila ho. Pilot za kniplem nevěřil svým očím. Rychle vstal a snažil se prohlédnout skrz malé okénko dolů, ale už nic neviděl. Omráčeně si sedl zpátky a na mobilu rychle vyťukal číslo svého psychoterapeuta.

Vencu najednou něco napadlo. Využil Andělovi nepozornosti a drcnul do Franty. „Hele, a co bys teda dal? Když nás pustíš domů, seženeme ti klidně i basu piv! Co piješ?“

Andělovi se zaleskly oči. „Kozla!“ zašeptal toužebně. „Toho máme v nebo zakázaného.“ Při pohledu na jejich tupé výrazy dodal: „Kvůli rohům přece. Šéf to nemá rád, považuje to za propagaci.“

Franta konečně pochopil. Ušklíbl se. „Pusť nás, a přivezeme ti klidně celý kamion. Vím, kde ho sehnat,“ sliboval. Před pár měsíci pracoval jako skladník v překladišti pivovaru a klíče od brány měl pořád v kapse, nějak je zapomněl vrátit. Úmyslně, samozřejmě. Chtěl to mít blízko ke zdroji, kdyby dostal v noci žízeň. Ztracenou flašku nikdo v těch basách hledat nebude. A navíc mu to prý firma za tu dřinu dluží.

„No jasně, Franta má pravdu, to klidně můžem!“ chytil se Venca. „Chceš desítku nebo jedenáctku?“

„Řezaný!“ olízl se mlsně Anděl. „To mívám málokdy. Odsud se do hospody tak často nedostanu. Jsem tu na věčné časy,“ dodal otráveně.

Venca se zkušeně rozhlédl. „Místo na parkování by se tu ještě našlo. Stačí, když otevřeš bránu,“ mrknul na Anděla. „Pusť nás dolů, zpátky budem co by dup - i s kamionem řezanýho.“

Anděl právě prožíval největší morální dilema své kariéry. Zpátky se nesmělo, předpisy hovořily jasně. Ale Kozel…

„Hele, a kdybys chtěl, mají i klíčenky, otvíráky, krígle a tak,“ zkoušel se vlichotit s další nabídkou Venca. Kdysi dávno se živil jako podomní prodejce, ale bohužel mu z té doby v hlavě nic nezůstalo. Jinak by to nezkoušel.

„Tak to by mi stoprocentně neprošlo,“ odtušil Anděl a zaťukal si na čelo. Trochu ho to probralo a začal uvažovat jasněji. „Na všem je přeci ten k-o-z-e-l.“

„Aha, no jo, to je pravda…,“ protáhl obličej Venca. Začínaly mu docházet nápady.

Přišel čas na Frantovu chytrou myšlenku. Prohrábl plechovky na podlaze, našel tu správnou a trochu ji srovnal. Pak ji strčil Andělovi přímo před obličej, aby viděl na název. Kozel ŘEZANÉ. Otočil ji dnem vzhůru. Poslední kapka piva zvolna stékala po stěně, až dotekla k otvoru. Už už se chystala odlepit a odfrčet směrem dolů k dalšímu Boeingu, když se Anděl vymrštil a hladově nastavil ústa pod plechovku. Kapka dopadla naprosto přesně. Strážci nebeské brány se po tváři rozlil blažený úsměv. Oči se mu přivřely a zavrněl jak kočka.

Venca rychle sáhnul po klíčkách v zapalování. „Mizíme!“ šeptl směrem k Frantovi. Vzápětí ucuknul, jakoby ho dotek klíčů spálil.

„Tak moment!“ zařval Anděl, vyskočil z budky a na chvíli jako by mu vzplála křídla hněvivým plamenem. „To jsme si nedomluvili, pánové! Zapomínáte, že my tady umíme číst myšlenky. Chtěli jste pláchnout, co?“

„No jo no…“ šeptl Franta a možná se snad i zastyděl. Anděla ještě nikdy nepodvedl. Venca se jen vzdorně podíval.

Anděl se na ně káravě zahleděl. „Tak takhle by to nešlo, pokud si ovšem nechcete předplatit jízdenku rovnou do pekla.“ Pak dodal o něco smířlivěji. „Ale když mi pomůžete, tak na to zapomenu. Hoďte si auto tamhle na odstavné parkoviště, Venca zůstane místo mě v bráně a Franta, který je, na rozdíl tady od kámoše hříšníka, schopen pokání - a navíc má klíče - tak poletí se mnou.“

Franta ani nepípnul. Dokonce i Vencovi najednou sklaplo a poslušně odjel zaparkovat. Klíčky byly teď už chladné jako led.

Anděl se otočil a podal Frantovi brýle. Vypadaly přesně jak letecké brýle z první světové. „Taky jsou,“ odpověděl na jeho nevyřčenou otázku. „A ještě rukavice, budou se ti hodit. Je to celkem sešup.“ Franta vypadal v brýlích a rukavicích jak podivná parodie na Saint-Exupéryho. Malý princ by se s ním rozhodně nekamarádil. „A teď se mě chyť kolem krku, musíš se udržet na zádech mezi křídly. Jestli se pustíš, je po tobě. Což už ale vlastně, technicky vzato, stejně je,“ filozoficky se zasmál vlastnímu vtipu. Jen Frantovi to pořád nespínalo, přeci jen byl mrtvý poprvé v životě. Poslušně se chytil Anděla kolem krku. Teplé peří ho zalechtalo v nose, až kýchl.

Přistáli přímo u zadní brány před plotem překladiště. Načasování bylo ideální, na Zemi mezitím nastala noc. Zledovatělý Franta odpadl Andělovi ze zad. „Kurva… takový sjezd… to jsem teda nečekal,“ drmolil zmrzle. „Takhle rychle jsem nejel ani na horský dráze na Matějský.“ Naštěstí ruce měl díky rukavicím teplé, a tak klíče vylovil celkem snadno. Zámek chvíli protestoval, ale pak se otevřel. Dvůr tonul v pološeru. „Firma šetří, tak skoro nesvítí a hlídá tu už jen ten starej dědek, a ten usne nejpozdějc v jedenáct.“ Bylo půl dvanácté. „Náhradní klíče od aut má ve vrátnici. Jdu tam.“ Nechal Anděla stát mezi kamiony a rozeběhl se k vrátnici.

Vzápětí se vracel i se svazkem všemožných klíčů. „Nikdo tam nebyl, což je teda trochu divný, touhle dobou tam vždycky spí.“ Na chvíli se zamyslel, ale chvilka to byla natolik krátká, že mu další kloudnou myšlenku nepřinesla. „Který vezmeme?“ Kamiony neměli označení. Obcházeli jeden za druhým, zdvihali plachty a zírali dovnitř. Anděl měl brzy vršek křídel špinavý, jak se mu otírala o plachty. V zeleném návěsu konečně nalezli kýžený obsah. „Kozel!“ zaslintal radostí Anděl a zatřepal křídly jako holub, aby si je očistil. „Tak jedem!“ zavelel, ale Franta se najednou neměl k činu. Stál a šoupal nohou po zemi. „Co je?“

„Noo, když já… já… já neumím…“ Lezlo to z něj jak z chlupaté deky.

„Co neumíš?“

„Neumím řídit…“ vypadlo z něj. „Já jsem tady pracoval jako skladník… Řídil Venca.“

„Pane Bože, vy jste teda dvojka!“ plácnul se Anděl do čela. „A ještě kvůli vám kleju. Aspoň, že mě Šéf neslyší. A co s tím tedy uděláme?“

Další hlubokomyslné úvahy přetrhnul štěkot smečky tří obrovských psů. Řítili se k nim přes dvůr a v očích měli touhu trhat. V závěsu za nimi dobíhal nový mladý strážný a celou dobu na ně křičel. Okamžitě vyskočili na stupátko auta vysoko nad zemí.

„Tak starý spící dědek, jo?“ stačil si ještě rýpnout Anděl. Franta se zrovna snažil najít ten správný klíč, tak mu nevěnoval moc pozornosti. Strkal do zámku jeden za druhým, ve svazku jich bylo celkem požehnaně. Psi už mezitím doběhli pod auto, skákali na dveře a chňapali Andělovi po křídlech. Vzápětí měli tlamy plné peří, frkali a snažili se ho zbavit, ale aspoň je to na chvíli zpomalilo. „Dělej, dělej, dělej!“ pobízel ho Anděl. Franta se konečně trefil. Zapadli do kabiny a na chvíli to vypadalo, jako kdyby tam vletěla péřová koule. Franta se z ní vymotal jako první, Anděl vzápětí po něm. Protřepal si peří a nacpal se za volant. Se svými rozměrnými křídly měl v menší kabině trochu problém. Otočil klíčkem a v kabině rozburácely repráky AC/DC „Highway to Hell“. „A jedééém!“ zařval rozjařeně Anděl a stočil čumák kamionu směrem k nebi.

„Vážně se chceš vrátit?“ mrknul na něj Franta a sáhnul po volantu.