Článek
Ten hotel byl ještě z doby, kdy se i průmyslové stavby stavěly tak, aby lahodily oku – až později se jí začalo říkat Belle Époque. Na první pohled byl majestátní a bytelný. Zasazený mezi okolními domy jako vzácný žlutý drahokam vábil návštěvníky z celého světa. Kamenné úponky břečťanu a růží se pnuly okolo oken s barevnými vitrážemi, krajkové mřížoví mechově zelené barvy chránilo malé balkonky, štukové vavřínové věnce korunovaly poslední patro a přitahovaly pohled k nápisu „GRAND HOTEL“ pod mansardovou střechou v barvě holubičí šedi. Na jejím vrcholu stála pravá perla tohoto hotelu - socha ženy. Byla to ta nejkrásnější žena, co jste si jen v hlubinách fantazie dokázali představit. Hrdá, vznosná, s módně zapletenými vlasy a labutí šíjí, kulatými ňadry a oblými boky. V rukou svírala lampu, která se vždy se západem slunce rozsvěcela a zářila do daleka jako maják na konci přístavu.
Dnes byl ale hotel takřka opuštěný. Dvě války za sebou přervaly sladký život, decentní cinkání příborů sláblo, až jednoho dne zmlklo docela. Po hostech se postupně vytratil i personál. Ticho a prázdno, společně s naprostým krachem, pak dokončili dílo zkázy.
A tak jednoho dne vstoupil poslední majitel hotelu do mramorové vstupní haly, přiložil si pistoli k hlavě a stiskl spoušť.
Od té doby hotel chátral. Fasáda zešedla, růžím na stěnách opadaly lístky, mechová zeleň balkonu oprýskala a nahradil ji rez, zlato ze zdí oloupali přičinliví kolemjdoucí. Jen lampa v rukách ženy na střeše dál zářila každou noc setmělým městem. Nikdo si nedokázal vysvětlit, jak je to možné, když do hotelu už dávno nevedla elektřina. Pak už to nová generace 60. let přestala řešit, zvykli si na to, že to svítí.
Uvnitř však zůstával hotel navzdory vandalům podivuhodně zachovalý - spíš proto, že se tam vlastně nikdo neodvažoval, protože se říkalo, že tam straší duch posledního majitele. A tak se i nadále mosazné lampy matně leskly, na stolech ležely vyžehlené ubrusy a zaprášené křišťálové sklenice čekaly na dolití starých vín.
Nikdo netušil, že dům má skutečného strážce, který se o něj stará a odhání nezvané návštěvníky. Nebyl to ale duch, i když už tak skoro vypadal. V hotelu strávil celý svůj život, vlastně ani nic jiného neznal, nikdy nebyl mimo město nebo na dovolené. Jako malý sirotek se zamiloval do sochy ženy na střeše, říkával jí „Má víla“. Chodil se na ní dívat každý den, povídal si s ní, svěřoval jí své sny a plány, nahrazovala mu ztracenou maminku. To kvůli ní nastoupil mezi hotelový personál. Postupně se z poslíčka vypracoval na číšníka, pak vrchního číšníka, a nakonec šéfa celého provozu, měl na starosti hotel od sklepa až po půdu. Po krachu a smrti majitele nedokázal odejít, opustit svou dobrou vílu a začít jinde, přišlo mu to jako zrada – a on zrádcem nikdy nebyl. Dál zůstával v mansardovém pokoji jako zapomenutý inventář, bez rodiny, bez přátel. Nikdy se neoženil, i když mu téměř každý den přistály v kapse klíče od některého z hotelových pokojů. Každou ženu posuzoval podle kamenného měřítka té na střeše. A takovou, co by se jí vyrovnala, nenašel. Ale i tak neměl pocit, že by mu v životě něco scházelo - snad kromě hostů. Přesto nikdy nepřestal věřit, že se jednou vrátí. A tak každé ráno vstal, oblékl se do pečlivě vyčištěného obleku, a sešel do haly. Oprášil sametová křesílka, setřel prach z recepčního pultu a zkusil, jestli zvoní přivolávací zvonek. Pak prošel restaurací, srovnal příbory na stolech a vyměnil uschlé květiny za nové. Ven vycházel jen v noci, měl raději vlahý noční vzduch než pálící slunce. Nedaleko byla večerka, kde měl jistotu, že prodavač nikdy nezvedne oči od displeje, nebude řešit, co tam jeho zákazník dělá v noci, čím platí nebo jak vypadá. Tam kupoval zásoby. Naštěstí znal kód od tajného hotelového trezoru. Jeho obsah ho zabezpečil na zbytek života.
Jedné noci se vracel zpět, otvíral dveře do hotelu, když tu ho něco zarazilo. Něco bylo jinak. Dveře. Byl na nich přilepený list papíru, tak bílého, že v měsíčním světle zářil. Demoliční výměr. Hotel překážel nové výstavbě.
Ani nevěděl, jak se dostal dovnitř, v hrudníku se mu pozvolna šířil divný pocit prázdnoty - a zároveň měl pocit, že se dusí. Zhroutil se do sametové zeleně nejbližšího křesílka. Zamženým zrakem postřehl pohyb na schodišti před ním. Snažil se zaostřit, ale svíravě pálivý pocit mu rozežíral srdce čím dál víc. Postava se stále přibližovala, už rozeznával… …ten labutí oblouk šíje… tu měkkou oblost ňader. Jeho víla.
„Vždy jsem tě milovala.“ Ten hlas zazněl možná jen v jeho hlavě. „Pojď…“ Natáhl ruku k její.
Venku se rozbřesklo a dělníci rozhoupali bourací kladivo.
