Článek
Tahle nevinná otázka přehnaně starostlivé mámy odstartovala tornádo v mé hlavě, které se otáčelo, sílilo a bralo s sebou vše, co bylo v cestě. Fakt inteligentní dotaz! Kdyby se mě tak neptala pořád, tak bych patrně nevybouchla tolik. Sopka byla proti mně zahradní fontánka… Samozřejmě, že jediný výsledek toho všeho byla uražená matka, která se mnou pak týden nemluvila. A já byla naštvaná sama na sebe, že jsem se zase nechala chytit.
Jedna jediná otázka a moje špatné ráno. Ale no tak… Nebylo to jen tohle jedno ráno, tak vznětlivá nejsem. Spíš pokračování několika posledních rán, dnů, týdnů, měsíců… Vlastně… proč lhát sama sobě.
Šlo to celý do háje.
A to jsem ještě slušná.
Byla jsem zaměstnaná v práci, kterou jsem nesnášela, v městě plném lidí, které mi čím dál víc bralo sílu, s přepečlivě pečující matkou a nulovou šancí na seznámení. Jediné, co mi pomáhalo, bylo pečení. A tak jsem pekla. Mnohdy i celé noci, víkendy, dokonce dovolené. Říkala jsem tomu „baking therapy“ a pod stejným hashtagem jsem to zveřejňovala na svém Facebooku. Díky svým muffinům, bábovkám a quichům jsem byla poměrně vyhlášená, i kolegům v práci vyhovovalo, že si nemusí nosit svačinu, a přesto mají zajištěný gáblík. Vrkali a cukrovali, jen aby dostali dortíček, ale dál to nikdo z nich nikdy nedotáhl. Pozvání na večeři, do kina nebo na rande si schovejte do… romantických filmů. Vítejte v realitě dnešních třicátníků. Seznámit se v práci? Nemožné. A nikam jinam nechodím.
No dobře - nemůžu říct, že bych nikdy nezažila romantiku… Zažila.
Tahle jedna jediná událost odstartovala jako dominová kostka celý řetězec dalších a měla za výsledek, že jsem kompletně překopala celý svůj život a přestěhovala se z rušného města na maloměstský zapadákov. Ale popořadě.
Minulý rok na jaře dělala naše firma garden párty pro lidi z filmového světa. Zase. Nikdy jsem se podobných podniků neúčastnila, přišlo mi to trochu jako sjezd nabubřelých pozlátkových pseudocelebrit, protože ty skutečné hvězdy na podobné akce nechodily. Lezlo mi to na nervy jako celá naše firma. Ale člověk se musí něčím živit… Pokaždé se to dávalo dohromady několik týdnů, zběsilé tempo bylo ještě intenzivnější a když už se konečně přiblížil den D, všichni měli nervy napjaté k prasknutí. Bohužel tentokrát oprávněně - ukázalo se, že cateringová firma, která měla dodat sweet bar, naprosto vybouchla. A to doslova. Díky vadně zapojenému plynu vyletěl celý jejich dům i s kuchyní plnou sladkých dobrot do povětří. Naštěstí byl prázdný. Šéf se z toho ale málem pominul.
Sehnat jinou firmu večer před akcí se totiž ukázalo jako nemožné. Druhý den byl totiž Beltaine, což je v Anglii jeden z největších svátků, zejména, když máte sídlo firmy v Glastonbury, jako my. Byli jsme pěkně v… Ze zoufalství jsem na poradě jako obvykle otevřela krabičku s tím, co jsem v noci napekla, aby jim cukr trochu uhladil pocuchané nervy. V té chvíli pojal kolega úplně šílený nápad – chybějící sweet bar přece mohu zařídit já! Cože?! Pak už to šlo ráz na ráz - jednomyslně to odhlasovali, na zbytek dne jsem dostala volno, vyrabovala jsem místní supermarket a pak už jen pekla, zdobila, pekla a zdobila a zdobila a pekla, celý zbytek odpoledne, noc, další dopoledne a část odpoledne. Nespala jsem ani chvíli.
K večeru přijelo auto a všechno i se mnou odvezlo na místo večírku, nejznámnější glastonburské zahrady Challice Well, toho dne exkluzivně pronajaté jen pro nás. Ještě jsem se stihla na toaletě převléknout do slavnostního a už byla celebrit plná zahrada. Únavou jsem padala na pusu, přesto s úsměvem obsluhovala.
A pak se objevil on.
Lehce prošedivělé vlasy, jantarové vlčí oči, kolem nich vrásky od smíchu. A ten hlas! Baryton, co stékal do mých uší jak rozehřátý med. Voňavý a plný příslibů. Přesně můj typ.
Požádal o zákusek. Dala jsem ho na tácek, dozdobila šlehačkou a vykročila směrem k němu, abych mu ho podala. V té chvíli se naše ruce letmo dotkly - a já se mu sesula k nohám. Ten šlehačkový muffin jsem po něm samozřejmě celkem úspěšně rozmázla. Únava a nedostatek spánku vykonali své. On však nezpanikařil, zachytil mě dřív, než jsem stihla dopadnout, odnesl mě v náručí na lavičku do růžového loubí opodál a tam mě polibkem probudil. Jo, až taková romantika to byla. Dokonce i ty růže byly v plném květu a opojně voněly.
A on? Byl to herec se specializací na historické role. Takovou scénu měl pochopitelně mnohokrát vyzkoušenou. Uměl jezdit na koni, šermovat, líbat ruku a nosit v náručí omdlelé princezny. A já? Já byla mladá, nezkušená a naivní. Tak jsem mu na to skočila.
Z jednoho polibku v růžích byl dost intenzivní vztah, v němž jsem jako na horské dráze zakusila lety až do oblak a super tvrdé pády přímo na beton. Ale i přesto jsem ho úplně zoufale milovala… Nejen proto, že to byl nejlepší milenec, co jsem kdy zažila. Jen jsem přitom nějak zapomněla na to, že když se člověk pohybuje v blízkosti žhavé hvězdy, může se setsakra spálit.
Po sto prvním takovém zuhelnatění jsem se sebrala, prodala byt, dala výpověď v práci, změnila si telefonní číslo, napsala mámě, že mě teď nějakou dobu neuvidí a zmizela. Usadila jsem se v malebné vesničce plné kamenných domků a chundelatých oveček. Vykašlala jsem se na hledání místa v marketingu a poprvé dělala to, co mě opravdu baví - pronajala si opuštěnou cukrárnu, pekla dobroty a těšila se přízni místních obyvatel. Byla jsem konečně šťastná – a procházky okolní krajinou daly dohromady i moje pocuchané nervy a zlomené srdce.
Jednoho rána jsem se vracela z příjemné procházky, během níž jsem úplně zapomněla na čas a na to, že musím otevřít. Na náměstí byl neobvyklý ruch. Asi filmaři. Prý mají točit nějaký historický dokument. Zběžně jsem se tím směrem podívala a utíkala podloubím do cukrárny. Otočila jsem cedulku na dveří a vběhla za pult, abych si oblékla nažehlenou krajkovou zástěrku. Vtom se rozcinkal zvonek nad dveřmi. Zavolala jsem, že jsem tam hned. Odpověď hladivého barytonu a věta „Dal bych si šlehačkový muffin, jestli máte…“ mi podlomila kolena stejně jako tenkrát
