Článek
Seznámili jsme se vlastně díky nepovedenému karetnímu triku.
Minulé léto jsem pracovala jako asistentka americké produkce, s níž natáčel v Praze film. Byla to práce jako každá jiná, jen - na rozdíl od romantických představ mých kamarádek - dost namáhavá: brzy ráno na place, natáčení naopak pozdě do noci (nebo i přes noc), ve vedru, v zimě, za deště… A s tím byla pochopitelně spojená celá řada menších či větších problémů, které bylo potřeba vyřešit na místě a hned. To byla moje práce. Náročná, ale i přesto jsem ji milovala a nevyměnila ji za žádnou jinou. Alespoň, že jsme tentokrát točili s Američany. Na rozdíl od českého štábu si hlídali si odtočené hodiny - a navíc měli lepší catering. A taky… ááách… hlavního hrdinu filmu. Velkou hvězdu a - mého oblíbence.
Zatím jsme se spolu nepotkali, točily se obrazy, kde nebyl. Ale dneska se to mělo změnit. Samou radostí jsem nemohla ani dospat.
Hned ráno jsem musela zaskočit jsem za nepřítomného poslíčka (kde ten chlap zase je?) a jít (JEMU!!!) připomenout, že má být za chvíli na place. Trochu ztrémovaná jsem zaklepala na hvězdný karavan, otevřela dveře a… prásk! Zaútočil na mě celý balíček karet najednou. Překvapeně jsem ucouvla, ale když jsem viděla zkroušený výraz onličeje za nimi, jen jsem se smála. Navzájem jsme se představili a pak je společně posbírali. On se mi celou dobu omlouval, že trénuje na novou roli kouzelníka v připravovaném Dokonalém triku a že mu to zatím moc nejde. Že sice umí žonglovat, ale karty mu zatím vzdorují. Já mu zas na oplátku vyprávěla o tom, jak jsem se jeden čas během studií živila jako kouzelnice, a tak jsem mu ještě rychle ukázala, jak na to, aby ho karty poslouchaly. Poděkoval mi (s jeho typickým okouzlujícím úsměvem, ach!) a běžel na plac.
Od té doby jsme byli přátelé. I při natáčení na mě občas přes kameru mrkl a naznačil, jak mu karty létají z ruky do ruky, stal se z toho náš tajný signál. O přestávkách jsem ho učila další kouzla a on se těšil, jak je ukáže svým dětem. Nebylo mezi námi nic než nevinné přátelství, koneckonců měl ženu, kterou velmi miloval. Ale byl to okouzlující společník a nemohu popřít, že se na něj i hezky dívalo.
Joo… kecám. Nemohla jsem se vynadívat. A je to neprofesionální, já vím. Ale nikdy se mezi námi nic nestalo. Až na tu jednu chvíli, kdy se stal mým superhrdinou. Jak ve filmu. To si budu pamatovat celý život.
Padla poslední klapka a celý štáb oslavoval. Byla jsem po celém dni už dost grogy, tak jsem se držela stranou, ucucávala francouzské šampaňské a pozorovala cvrkot. Bohužel jsem ale nezůstala moc dlouho sama. Připotácel se ke mně jeden kameraman, už notně podroušený, zřejmě měl poslední klapku už od včerejška. Dneska jsem ho na place vůbec neviděla. Ani nepatřil k americkému štábu, byl to Čech, prý důležitý synáček, ale ve skutečnosti spíš takový pomocný poskok. Navíc s ním byly jen problémy. Jakmile se napil, měl tendenci vykládat, co se kde točilo a jak, což Američani viděli dost neradi. Ale byl to (údajně) syn šéfa ateliérů, a tak se toleroval.
Naklonil se k mně, z pusy mu smrděl alkohol. Huhlal. V jedné ruce držel napůl vypitou láhev, druhou rukou se mně zkoušel dotknout. Plácla jsem ho přes ní. Nedal si pokoj. Hučel do mně, jestli bych s ním nešla na rande nebo na panáka, a když jsem odmítla, tak žádost stupňoval. Znovu mě zkoušel chytit za ruku, zase bez úspěchu. Když viděl, že kontakt patrně nevyjde, myslel si, že mně ukecá. Kupodivu jsem mu na báječnou nabídku, abych se s ním šla vyspat do kulis, nekývla. Ani kdyby byl poslední na světě, což jsem mu i řekla. Okamžitě vybuchl a řval na mně, že jsem čubka. To už upoutal pozornost i všech okolo. A protože jsem i nadále pokračovala v asertivně klidném odmítání, vyfasovala jsem ránu - napřáhnul se a vší silou mě praštil láhví do obličeje. Okamžitě jsem skončila na zemi. Mezi prsty, kterými jsem si pak chránila obličej, jsem už jen viděla, jak toho zmetka zvedly neuvěřitelně silné ruce. I to, jak letěl vzduchem a jak skončil na švédském stole mezi chlebíčky.
Můj ochránce byl jedním skokem vzápětí u mě. Nadzvedl mě do své náruče, opatrně poodhrnul vlasy z obličeje a jemnými, ale přesto zkušenými pohyby ohmatával lícní a čelní kosti, jestli nejsou zlomené. V jeho očích se odrážela až dojemná starost a péče…
Kdyby mně v té chvíli nebolela hlava jako střep, neteklo mi do očí víno z vlasů a neměla jsem všechno tak rozmlžené, patrně bych si dost užívala vzájemnou blízkost nejkrásnějšího muže na světě i pohled na jeho tvář, v tu chvíli staženou starostí o moje zdraví. K mé velké lítosti jsem si to však v té chvíli nedokázala plně vychutnat.
Po chvilce jsem se odtrhla od jeho očí, a rozhlédla se okolo. Všichni na nás zírali, což mi přišlo trapný. Chtěla jsem se prudce zvednout, ale hlava mi to nedovolila. Bolest mi prošlehla mozkem a vyletěla ven očima. Zaúpěla jsem a zavrávorala. Podepřel mně a pomohl mi vstát, ale nohy mě odmítaly poslouchat. Zachytila jsem se ho jako majáku v bouři. Usmál se. Pak mně naprosto bez problému zvednul lehce jako pírko do své náruče a odnesl do sanitky, která právě přijížděla. Něžně mně uložil na lehátko a předal do péče lékaře a saniťáka. Přes jejich hlavy na mě mrknul a naznačil letící karty. Usmála jsem se. Pak se zaklaply dveře, sanitka zahoukala a vyjela. Otevřeným okýnkem jsem ještě zaslechla bouřlivé ovace a potlesk. Předpokládám, že se klaněl.
Ráno po incidentu jsem našla na stolku vedle postele ohromnou kytici květin a v ní lísteček s ručně psaným vzkazem: „With love, H.“ Zahřálo mě to u srdce, i když vím, že je to jen běžná americká fráze. Lísteček jsem si pečlivě schovala.
Když jsem se po několika dnech vrátila z nemocnice, bylo dotočeno. Už jsme se nepotkali.
Přesto už vím, co budu jednou vyprávět vnoučatům.
Díky, Hughu, XOX
