Článek
Přitahoval mě. Smáli jsme se spolu, dokonce i lehce flirtovali. Cítila jsem se s ním tak lehce, volně… A dobře. Potřebovala jsem si hlavně odpočinout - od péče a starostí o smrtelně nemocnou mámu, od organizace tohohle programu, od mizerného života, co jsem vedla, od vztahu – nevztahu s mým tehdejším přítelem – nepřítelem… Bylo toho hodně. Aspoň chvíli klidu… Aspoň chvíli, kdy by za mě vzal někdo na svá ramena zeměkouli. Nebýt tak na chvíli Atlasem…
A tak jsem využila jeho náruč, schoulila se do bezpečného hnízda a na půl hodiny zavřela oči. Choval mě jako panenku a odkláněl lidi, dotazy a problémy. Úžasná chvíle. Načerpala jsem z ní energii na zbytek dne a dokončila obtížnou práci. Něžně jsme se rozloučili.
Od té doby jsme si každý den psali a volali, občas se i potkávali na pracovních poradách. Věděl o mě všechno. Já o něm jen to, co bylo bezpodmínečně nutné – že má ženu, děti, je dobrovolný hasič… S ženou si samozřejmě nerozumí. Děti už jsou poměrně velké. Klasika. Nebo klišé. Podle toho, jak jste to brali. Bylo mi to jedno. Staral se o mě. Potřebovala jsem to. Nic jiného neexistovalo.
Patrně by bylo přirozené mít výčitky kvůli mému tehdejšímu příteli. Ale měl teď zrovna období, kdy se mnou nebydlel, nezvedal mi telefon, neodpovídal na zprávy, neviděla jsem ho pár měsíců. Prostě jsem pro něj neexistovala. A to jsem ho tolik potřebovala. Byl NEviditelný, NEpřítel. Ani jsem nevěděla, jestli spolu pořád ještě jsme… A tenhle druhý měl o mě skutečný zájem, staral se, jak se cítím, jak mi je, dokonce hlídal i můj nízký tlak, kolik jsem toho vypila a jestli odpočívám. Můj malý soukromý zázrak. Moc jsem to potřebovala. Moc. Ten rok byl nejtěžší v mém životě, neustále jsem chodila na pohřby mých přátel a točila se ve spirále vztahu s alkoholikem, přebíháním mezi prací, nemocnicí s jednou umírající a podporou toho druhého, zoufalého. Sama jsem se ztrácela, na dně a vyřízená. Pomáhal mi.
Měla jsem si připadat provinile vůči jeho ženě? No, popravdě mi byla úplně volná. Byla jsem tak unavená, že jsem jí neřešila. Za to ona mě dost. Ačkoliv jsem s jejím mužem (až na pár žhavých mailů) ve skutečnosti nic neměla, řádila jako pominutá. Četla mu zprávy v mobilu, v mailu, nabourala se mu i na Facebook. Musel si kvůli tomu vytvořit falešný profil. Kromě toho mi neváhala zavolat, vydírat mě, vyhrožovat. Ale na to už jsem byla zvyklá. Bývalá přítelkyně mého téměř bývalého přítele totiž uměla totéž, a to ještě ve větším měřítku. Byla to rozená psychopatka. Dokonce jsem kvůli ní chodila několik dní s nožem v kabelce. Abych se mohla bránit, kdyby mě napadla.
Ale tady? Nebylo - proč - na mě žárlit. Nestihlo být. Splynuly jen naše duše, těla už to nestihla. Nakonec ho totiž donutila, aby mi zavolal a rozešel se se mnou po telefonu.
Šla jsem akorát na schůzku s kamarádkou, dohadovat podrobnosti pohřbu jejího manžela, mého dlouholetého kamaráda. Zazvonil telefon… Evidentně stála vedle něj a diktovala mu slovo od slova, to bylo patrné z toho, jak zvláštně mluvil, nebyl to jeho styl. To bylo pondělí. V úterý mi hodil můj „přítel“ klíče do schránky, že už se mnou nechce být. Ve středu jsem se dozvěděla, že je máma v terminálním stádiu a už jí není pomoci. Čtvrtek, pátek a sobota bylo peklo. V neděli máma umřela. Napsala jsem mu to, ale nic se nestalo.
Až za pár dnů mi ještě zkusil napsat přes falešný profil, ale to už jsem neviděla. Odstřihla jsem se na několik týdnů od civilizace, abych měla možnost truchlit. Vlastně jsem už nikdy neviděla ani jeho. Na program, co jsem organizovala v jeho rodném městě týden po mámině smrti, nedorazil. Zřejmě mu jeho drahá šlápla na krk.
Sem tam si na něj vzpomenu - zajímalo by mě, jak to tehdy ve skutečnosti bylo.
Ale nic jiného.
Nic.
