Článek
„Podzim je jediné období, kdy můžeme být spolu.“ Tuhle větu jsi tehdy vyslovil nahlas a mě už tolikrát napadla v duchu. Je to tak a nedá se s tím nic dělat. Přesto jsem si povzdychla. Proč bych zastírala sama před sebou, že mě to vlastně mrzí. Bolí. Trápí. A jak moc jsem šťastná, když uléhám večer osamělá na lože, protože vím, že se mi budeš zdát, že alespoň ve snech budeme spolu. Až se mi ráno ani nechce probudit, zpřetrhat to kouzlo… Ale musím. Musím vstát a o všechno se postarat místo svého nepřítomného muže. Den za dnem, měsíc za měsícem… než se spolu s podzimem vrátíš, jako zvláštní pták, který letí s pomalu přicházející zimou na opačnou stranu než ostatní.
Stojím uprostřed bylinkové zahrádky, pohnu-li se, otře se dlouhá sukně o trsy rozmarýnu, v pálícím slunci vydá opojnou vůni. Tak moc bych chtěla, abys viděl, jak jsem je sázela, vytrhávala plevel, každý den zalévala… Jediné, co postřehneš, když unavený dopadneš na lavici v síni, je, jak sklizený visí v komnatě pod kuchyní a suší se, mlaskneš nad chutí rozmarýnového vína na jazyku nebo zasykneš, když ti ho přikládám na modřiny, co utržíš v boji. Nikdy ho neuvidíš rozkvétat tisíci bledě modrých kvítků tak, jak ho teď vidím já. Nikdy neuvidíš, jak se zazelenají cypřiše a duby, slunce probleskne skrz listy a chasa z vesnice se roztančí při oslavách jara. Jak zpívají a smějí se, jak zní tleskání do rytmu, jak se rozezvučí tamburíny a bubínky! Tak ráda bych tančila s nimi! Jsou tak svobodní, tak volní, i ve svém poddanství. Tisíckrát víc než my.
Potřesu hlavou, abych vyhnala představy, co se vkrádají do myšlenek jako zloději za tmy, byť je okolo tolik světla… Tyhle úvahy mi nepřísluší. Brzy přijde dlouhá zima. Na tu musím myslet. Jsem paní tohoto kraje a musím se starat, aby bylo dost medu ze včelínů, jablek, hrušek, švestek a fíků ze sadů, zeleniny, vajec, mléka a naloženého a usušeného masa na zimu. Zajistit bylinkovou zahradu, aby byly zásoby jitrocele, šalvěje, přesličky, levandule a vřesu na rány, dubové kůry, slézu, tužebníku a divizny na horečku, květů hluchavky, brutnáku, třezalky a dobromysle na uklidnění nervů… To všechno pro tebe. Aby ses nebudil hrůzou z toho, co jsi zažil v boji. Tolikrát už jsi křičel uprostřed noci, tišila jsem tě a uklidňovala… To je naše malé tajemství, o kterém nesmí vědět nikdo, ani sloužící. Jak by to vypadalo, kdyby se rozneslo, že jejich pán má snad strach?! Proto je každý večer vyháním a uléhám vedle tebe, připravená při sebemenším zasténání okamžitě vyskočit. Někdy pomůže i meduňka, vypiješ-li ji před spaním dost - a někdy by nepomohlo ani celé pole. Ani mě nepomáhá… Někdy se celé dny trápím a zoufám si, že tu nejsi, jindy se nutím, abych byla veselá… Zvu kejklíře a trubadúry, aby mě obveselovali, ale oči vykoupané ve smutku mě nakonec stejně vždy prozradí.
Vzpomínáš na minulý podzim? Já na něj myslím každý den. Před tvým příjezdem jsem nechala vysypat podlahy novým rákosem a slámou, podestlat do stájí čerstvé seno, aby měli čtyřnozí po měsících útrap pohodlné ležení - a otevřít sklepy, aby byla dost vína pro všechny dvounohé. V kuchyni se pekly koláče, v hodovní síni ukapával omastek z jelena nad ohněm. A těch koroptví, sluk, tetřevů, ryb a kanců, co se muselo připravit! Celé dny jsme měli napilno, ale vyplatilo se. Přitáhl jsi z vítězného tažení, špinavý, zaprášený, potrhaný, ale spokojený, jako kočka, co slízla smetanu. Celé dny jsme pak oslavovali, podzimní oslavy sklizně splynuly s tvým příchodem. Byla jsem tak šťastná! Celý hrad byl najednou plný života, jako by ožil jen tebou. Přinesl jsi mi z dálek vzácné brokáty, parfémy i šperky, ověsil jsi mě jimi od hlavy až k patě, ale já měla oči jen pro tebe. Tak dlouho jsem se těšila - na tvé oči, až se vpijí do mých, na ruce, co mě obejmou, i na slova, co vyslovíš, až mě poprvé spatříš. Na polibky, tak opojné a sladké… Na noci v tvém náručí. Vidíš, i teď se usmívám, když si na ně vzpomenu. Aby ne… Tentokrát přineslo vítězné podzimní tažení i jedno malé vítězství - pro nás. A až se s prvními padajícími listy vrátíš, bude už na tebe čekat v mém náručí. Náš syn. Tvůj a můj. Nevím to jistě, ale doufám, tak moc doufám, že to bude syn, pro klid mé i tvé duše. Aby měl trůn následníka, abys byl konečně šťastný – a já s tebou. Tolik tě miluji, můj pane a králi. Přijď.
