Článek
„Jak se máš?“
Promiň, miláčku, dneska budu trochu nostalgický. Šel z domova na základnu, opadané listí mi šustilo pod nohama, pečené kaštany ve stánku na rohu voněly do daleka, je tady další podzim… A pak jsem z kavárny od naproti zaslechl útržek naší oblíbené melodie. Hned mě to vrátilo zpátky. Jako by mě někdo vzal palicí přes hlavu.
„Myslíš tu jazzovou instrumentálku? Tu jsem milovala.“
Přesně tu jsem myslel.
„Pamatuješ, když jsme ji slyšeli poprvé?“
Byli Vánoce roku 1943. Seděli jsme na kožešině u krbu, stulení k sobě, opírala ses o mě zády a z gramofonu hrála přesně tahle melodie. Říkala jsi: Tuhle si chci navždy pamatovat.
„A předtím jsme se poprvé milovali…“
Usmívám se. Byla to nádhera. To nejkrásnější, co jsem kdy zažil. Sametové tělo, plné něžných úžlabin, které jsi mi dala pod stromeček jako nejkrásnější dárek.
Naše propletené duše.
„…a druhý den jsme šli do té nádherné maličké zahrady v centru města – řekl jsi – Tuhle zahradu ti dávám, teď je jen tvoje. Tvé zasněžené království… I když to bylo myšleno jen obrazně, tak jsem najednou měla pocit, že je OPRAVDU moje. Neměli jsme žádný majetek, ani vlastní dům, protože jsme spolu byli jen krátce, ale najednou jako bych měla všechno. Útočiště. Naše malé tajemství. Milovala jsem ji.“
Stále tam chodím.
„Pořád myslím na tvoje oči, jak zněžněly, když ses na mě podíval, i na ty vějířky vrásek, co se ti udělaly v koutcích očí, když ses na mě usmál. Na tvůj hlas, když jsi mi broukal do vlasů, jak jsi mi zpíval, abych usnula. Jak hladil - teplý tekutý med v barvě baltského jantaru, rozléval se po mém těle, až ho celé zahalil jako hřejivý plášť.“
Tvoje krásné, milované tělo… V duchu ho znovu hladím. Vlasy, i tu hebkou šíji, na níž se několik posledních měsíců houpal malý stříbrný spitfire. Vypadal přesně jako ten, s kterým jsem tehdy létal. Koupil jsem ti ho k narozeninám, pamatuješ? Nosilas ho pak pořád a neodkládala ani na chvíli. Visel ti na krku i tehdy, kdy jsem tě viděl naposledy. Pohladil jsem tě a odletěl.
„Měl jsi tak teplé ruce… Zahřály mě i v největší zimě, když jsme na základně mrzly a přitápěly si v malých kamínkách. Pamatuješ, jak to dřevo vonělo?“
Na tu vůni nikdy nezapomenu. Ani na tu tvou. Jak ti voněly vlasy po heřmánku, když ses ke mně přitiskla. Měl jsem pocit, že tě v tu chvíli dokážu ochránit před celým světem… Nedokázal jsem to.
„Nevyčítej si to. Tomu jsi nemohl zabránit. Mysli na to, co mezi námi bylo hezkého. Vzpomínej!“
Myslím na ty okamžiky, kdy jsi přišla po práci z kanceláře na základnu, já ti sáhl do vlasů a vyndal sponu. Jak se ti najednou vlasy rozlily po ramenou jak sametová záplava. Tuhle chvíli jsem miloval. Dodávala mi naději, když jsem byl tam nahoře sám. Když jsem se bál.
„Nebuď smutný, miláčku… Na co ještě hezkého myslíš?“
Jak jsi na mě čekávala doma, když jsem se vracel seshora. Byla jsi můj přístav, moje bezpečná základna. Najednou mám v očích slzy.
„Ale ne… Přemýšlej! Na co vzpomínáš nejraději?“
Na tu chvíli, kdy jsem tě požádal o ruku a ty jsi řekla: „Ano.“
„Byla jsem ta nejšťastnější žena na světě… S tím kroužkem na prstě jsem si najednou připadala ohromně dospělá. Prostě jsi se jednoho dne snesl z nebe a z hvězd mi přinesl tenhle kamínek. Meteorit. Hned jsem ho ukazovala všem dívkám v kanceláři, ale jako by mi to nestačilo, vyběhla jsem ven a chlubila se i všem pilotům, mechanikům, i tvému veliteli!“
Usměju se a vzápětí se zoufale rozpláču, zalije mě ta nejčernější voda ze studny zoufalství. Den poté shodil pilot Luftwaffe na naši základnu bombu. Byl jsem zrovna ve vzduchu a všechno jsem viděl. Než se mi podařilo bezpečně přistát, bylo vše v plamenech. Hangáry, provozní budovy, jídelna… Shořelo úplně všechno.
Nemohl jsem dělat už vůbec nic. Nic!
„Miláčku, neplač… Vždyť víš, že stačí nastartovat ten tvůj spitfire a vyletět s ním až nahoru nad oblaky… A až je slunce pohladí svým třpytem, budu tam na tebe čekat.“
Vzpomínky rozčísne siréna. Vyskočím a v běhu si beru leteckou bundu. I na nové základně znamená tenhle zvuk jen jednu věc - poplach. Je březen roku 45 a je tu další letecký útok. Otevírám dveře hangáru. Spitfire už na mě čeká, je stejně nedočkavý jako já.
Startuji a pomalu vyjíždím ven na letištní plochu. Musím si vyřídit účet s jedním náckem. A pak vyletím… vyletím až tam, tam nahoru, kde slunce zlatí oblaky. Už nebudu sám.
