Článek
Vždycky měl rád marmeládu. Ne, on ji miloval. Zbožňoval. Potřeboval ji tak, jako jiný potřebuje vzduch. Byl totiž… marmeládový upír. Cože, říkáte si, snad krvavý upír, ne? Ne ne, tenhle byl úplně jiný. V noci spal normálně ve své posteli, přes den byl vzhůru, nevadil mu česnek (ba dokonce měl zvláštní úchylku na česnekovou marmeládu), v zrcadle se normálně odrážel a miloval slunce – věděl, že díky němu dozrává to nejlepší ovoce na jeho milovanou pochoutku. Jmenoval se Archibald.
Začalo to tím, že si jako dítě omylem místo do krku své oběti kousnul do koblihy s jahodovou marmeládou, co držela v ruce. Nevídaná slast mu projela jako blesk celým tělem - na jazyku ucítil naprosto neznámý pocit nekonečné blaženosti a v hlavě se mu rozezněly nebeské zvony. Byl ztracen. Krev mu najednou přestala chutnat, ba co víc, byla mu odporná - teď potřeboval jen m-a-r-m-e-l-á-d-u. Čím dál víc. Ochutnal snad všechny příchutě na světě. Višňovou, borůvkovou, citrónovou, ostružinovou, malinovou, třešňovou, broskvovou, meruňkovou, pomerančovou, jablečnou, mandarinkovou, hruškovou, kdoulovou, ananasovou, fíkovou, angreštovou, rybízovou… a kdo ví, jaké ještě. Občas si dával i specialitky z dovozu – granátové jablko, banány se zázvorem, lichi, kiwi s chilli, kokos, mango s maracujou, kumquaty, papáju s limetkou, levanduli… Jednu lepší než druhou. Nebylo to ale tak, že by je hltal jako nějaké zvíře. Právě naopak. Vychutnával si je. Když si chtěl udělat romantický večer, dal si marmeládu z okvětních plátků růží. K rozvernému večeru patřila ta s koňakem nebo karibským rumem, na oslavu si otevíral skleničku marmelády ze šampaňského. Jediné, čemu se z pochopitelných důvodů vyhýbal, byl krvavý pomeranč – nerad si připomínal staré časy.
Stejně, jako byl neobvyklý on sám, bylo zajímavé i místo, kde žil. Bydlel na hradě, ale ne obyčejném kamenném, jaké jste zvyklí vídat – tenhle byl skleněný. Byl postavený ze skleniček od marmelád, který za celý život snědl – a každý rok přistavěl nové patro nebo křídlo. Hrad byl sice ve výsledku dost průhledný a v létě v něm bývalo poměrně teplo, ale i tak tam byl moc spokojený. Koneckonců jeho domov měl všechno, co má správný hrad mít – bránu s padacím mostem, věže a dokonce i vodní příkop. Ten napájel okolí hradu, které bylo hustě pokryté ovocnými stromy a keři, aby bylo stále dost materiálu na výrobu nové a nové marmelády pro jeho mlsný jazýček. Jediný problém byl v tom, že to nikdo v jeho okolí neuměl. Ani on sám. Všechny marmelády si musel kupovat v obchodě nebo nechat dovážet lodí přes moře. A tak se jednou stalo to, co se muselo stát. Marmeláda v obchodě došla. Dodávka z dalekých zemí byla někde uprostřed oceánu a Archibald seděl sám uprostřed hradu, naprosto zoufalý. A hladový. Druhý den už byl hodně hladový. Třetí den už hlady šilhal. Čtvrtý den byl úplně vzteklý. A… hladový.
Pátý den večer se rozklinkal zvonek u vstupních dveří. Archibald jen zavrčel, ale šel otevřít. Nebylo vidět na krok a navíc lilo jako z konve. Otevřel dveře a svíčkou posvítil na promoklou postavu, schoulenou po šátkem. V ruce svírala košík.
„Promiňte, cestou z trhu jsem v tom nečase úplně zabloudila. Našla jsem cestu jen díky vlajce na věži. Mohu se tady chvíli ohřát, než se to přežene?“ zeptala se skrz drkotající zuby. Jako odpověď se ozvalo něco mezi zamručením, zachrčením, souhlasem a protestem, ruka ale mávla směrem dovnitř. Žena se zatvářila překvapeně, sevřela košík pevněji v dlani a vešla dál.
„Máte to tady moc… hezké,“ pokusila se mu zalichotit. Zas jen zachrčení.
Pokrčila rameny a vešla do hlavního sálu. Postavila košík na stůl, ten podezřele zacinkal. Zavětřil.
„Promiňte, ještě jsem se vám nepředstavila. Jmenuji se Rozárka Marmeládová.“
Zježily se mu snad všechny chlupy. Polknul. „Co… co máte v tom košíku?“ Vydechnul.
Odkryla šátek. „Jen marmelády, vyrábím je…“
V tom okamžiku se Archibald vymrštil.
„Takový zájem jsem nečekala!“ spokojeně se zasmála a otevřela skleničku. „Dobrou chuť!“
