Článek
„Spadli jsme přímo do horké vany řezbářského procesu.“
„Cože?“ Vyvalila jsem oči.
Zkusil to znovu. „Jsme přímo ve vířivce na Fues kachní zkušební úrovni.“
No bezva. Zas nevím nic. Tenhle projekt zřejmě moc nevyšel. Měl to být celkem moderní robot CAPITAN se zabudovaným Google Translatorem, který měl usnadnit cestování. Celkem fešák, moderní verze umělé kůže už byla k nerozeznání od lidské, oči vypadaly úplně živě, pohyboval se přirozeně. Vlastně měl všechny detaily stejné jako normální člověk. Ehm… Opravdu všechny. Výkřik techniky 23. století – a pokud vám připadá divné, že ještě existuje Google, tak si ho na konci 21. století koupil jako novou hračku Mark Zuckerberg místo Facebooku a zajistil mu práva na nekonečný život – tedy až do 25. století. V podstatě nekonečno. Akorát ten překladač se moc nepovedl. Nové jazyky vznikaly a staré zanikaly tak rychle, že aktualizace totálně nestíhaly.
Pracovala jsem jako knihovnice v oddělení zaniklých jazyků a měla jsem za úkol přivést toho robota na správnou cestu – rozplést všechny ty podivné věty a nahrát do něj správné. Lezlo mi to na nervy, už tak jsem měla spoustu práce a do toho tenhle ten umělý frajírek s pitomým úsměvem. Jižní typ. Jižní typy prý byli u žen dlouhodobě vyhodnoceni jako atraktivnější. Dokonce do něj naprogramovali i velmi společenské „jižanské“ chování. Takže mi ještě ke všemu otevíral dveře. Bezva. Začetla jsem se do poznámek. Najednou se mi v zorném poli objevil tác.
„Budou Dir Kaffi a Kuch?“ zeptal se.
Tentokrát to bylo o něco lepší. Překlad evidentně vyšel líp a hlavně to bylo jasné už od pohledu, co vlastně chce. Přinesl mi kávu a dort.
„Vypadáš unaveně.“
Vypadla mi tužka z ruky, ale únavou to nebylo. Poprvé! Jo! Konečně byl překlad správný. Vyskočila jsem a málem ho objala. Vypadal překvapeně, asi jsem mu tím trochu zavařila obvody.
„Mohu vás pozvat na jídlo?“ Tvářil se dychtivě.
„Ne, díky. Mám spoustu práce. A vy jste další. Práce.“
Uklonil se. „Bez ohledu na to, přijdu znovu.“
Uff. Překlad zase selhal. Sedl si opodál, s otevřenou knihou u stolku. Skoro to vypadalo, jako by si četl. Akorát, že tenhle program v sobě neměl. Ale aspoň vypadal přirozeně.
Den běžel dál, konečně jsem měla možnost ponořit se do práce. Překládala jsem, třídila a úplně zapomněla, že je stále se mnou. Muž 23. století. Ideál. Když jsem se na něj podívala, seděl dál v nezměněné pozici u knihy. Lezl mi na nervy. Pan Dokonalý. Pokračovala jsem v práci.
„Měli bychom vždy jít domů?“
Grrrr. Už je tady zase.
„Ne, nemohli! Pořád pracuju!“ Schlípl uši a odešel zpátky ke stolku. Až mi ho bylo líto. OK. Jdeme domů. S povzdechem jsem sebrala těžké folianty a vláčela se s nimi ke knihovně. Okamžitě vyskočil. Zatracený program slušnosti! „Sedněte si, já to zvládnu!“ Téměř jsem vykřikla. Snažila jsem se přitom vytáhnout i s knihami na nejvyšší poličku. V té chvíli mi ujela noha a já padala. I s knihovnou. Dopadla jsem do celkem měkké náruče, ruka nade mnou hravě zachytila těžkou dubovou knihovnu.
„Miluješ mě?“ Zeptal se naprosto čistě.
