Článek
Tohle není problém analytiky. Tohle je problém politické páteře. Ministerstvo práce má od dubna 2026 k dispozici nový datový systém, tripartita zasedá pravidelně, odbory i zaměstnavatelé sedí u stolu. A přesto se místo konkrétních parametrů z jednacích místností valí jen mlhavé fráze o „kombinovaných variantách“ a „potřebě dalších dat“. Člověk, který dvacet let frézuje, svařuje nebo tahá pacienty po chodbách nemocnice, se mezitím nedozví, jestli ho stát pustí do důchodu dřív, nebo mu jen pošle čtyři procenta na spořicí účet.
Stát ví dost na to, aby rozhodl, jen nechce
Argument, že vláda nemá dostatek informací, je pohodlná výmluva. Česká republika kategorizuje rizikové práce desítky let. Krajské hygienické stanice vedou evidence, zaměstnavatelé hlásí zařazení do kategorií, ČSSZ spravuje pojistné. Ministr Aleš Juchelka v březnu na tiskové konferenci po tripartitě sám řekl, že rozhodnutí naváže na data z jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatelů, které běží od 1. dubna 2026. Předseda ČMKOS Josef Středula zároveň připustil, že stát nezná přesný rozpad rizikových kategorií podle věkových kohort ani fiskální dopad. Jenže tohle není důvod čekat. Tohle je důvod vše spočítat a rozhodnout se, ne odložit rozhodnutí na rok 2028 a doufat, že se problém mezitím politicky rozpustí.
Skutečný důvod odkladu je jiný. Jakmile vláda řekne nahlas, které profese uzná a které ne, narazí na odpor těch, kdo zůstanou za čarou. A jakmile řekne, kdo to zaplatí (stát, zaměstnavatel, nebo sám pracovník), narazí na odpor všech. Proto je pohodlnější mluvit o analytice.
Co už platí a co je pořád jen slib
Od 1. ledna 2026 existuje zákonná povinnost pro zaměstnavatele: pokud jejich zaměstnanec pracuje ve třetí kategorii rizikovosti u čtyř konkrétních faktorů (vibrace, chlad, teplo a celková fyzická zátěž při dynamické práci velkými svalovými skupinami) a odpracuje aspoň tři rizikové směny v měsíci, zaměstnavatel mu musí posílat 4 % z vyměřovacího základu do penzijního produktu. Zákon č. 324/2025 Sb. to ukládá jasně, zaměstnavatel o tom musí zaměstnance písemně informovat a vést evidenci směn.
To je ale všechno. Žádný dřívější státní důchod. Žádné právo odejít v šedesáti místo v pětašedesáti. Jen spořicí mechanismus, který říká: „Dej si stranou, jednou se ti to bude hodit.“ Pro člověka, kterému po třiceti letech u pásu vypovídají záda, je to odpověď na špatnou otázku.
Širší reforma, ta, která má řešit skutečný dřívější odchod do důchodu pro náročné profese, se teprve chystá. Předpokládaná účinnost: rok 2028. Hotové paragrafy: žádné. Finální seznam profesí: neexistuje.
Tři modely, žádné rozhodnutí
Na květnovém jednání tripartity se podle dostupných informací debatovaly tři varianty:
- První pilíř — zákonné právo na dřívější starobní důchod ze státního systému. To je to, co odbory chtějí. Roman Ďurčo z odborového svazu KOVO se v květnu vymezil přímo proti řešení přes třetí pilíř.
- Třetí pilíř — povinné spoření na individuální penzijní produkt, tedy rozšíření toho, co už od ledna platí pro část třetí kategorie. To preferují zaměstnavatelé, protože je to pro stát levnější.
- Kombinace — Juchelka se podle sekundárních zdrojů kloní právě sem. Politicky nejméně bolestivá varianta, protože se tváří jako kompromis. Prakticky ale hrozí, že z prvního pilíře zbude symbolická úleva a těžiště zůstane na spoření.
Rozdíl mezi prvním a třetím pilířem přitom není akademický. První pilíř znamená právní nárok: stát vám řekne, že v šedesáti máte důchod, a vyplácí ho. Třetí pilíř znamená naspořený most: máte na účtu peníze, které vám mají pomoci přežít roky mezi koncem práce a začátkem penze. Jedno je právo, druhé je naděje. Odbory to vědí a odmítají přistoupit na řešení, které by náročné profese odbilo spořicí náplastí.
Třicet let odkladů má svou logiku, a ta je cynická
Prezident Svazu průmyslu Jan Rafaj v květnu mluvil o selhání politických elit za poslední tři dekády. Má pravdu, i když ji říká z pozice, která sama není nezaujatá. Vzorec je vždy stejný: vláda slíbí, tripartita jedná, chybí shoda, přijdou volby, nová vláda slíbí znovu. Evropská komise ve své analýze flexibilních důchodových cest ve 28 evropských zemích přitom doporučuje právě cílené výjimky pro lidi s dlouhou kariérou a fyzicky náročnou prací. Žádný univerzální recept neexistuje; některé země volí státní výjimku, jiné flexibilní důchodový věk, další kombinaci penze s prací. Ale všechny mají jedno společné: rozhodly se.
Česko je přitom jedna z nejprůmyslovějších ekonomik EU. Juchelka to sám zdůrazňuje jako argument, proč je problém naléhavý. Tím spíš je absurdní, že země s tak vysokým podílem fyzicky náročných provozů nemá po pětatřiceti letech od revoluce funkční systém dřívějšího důchodu pro lidi, kteří tu průmyslovou výkonnost táhnou na vlastních zádech.
Co dělat, když stát mlčí
Člověk pracující v rizikové profesi má dnes jednu jistotu a jednu nejistotu. Jistota: pokud spadá do zákonného režimu pro třetí kategorii u čtyř definovaných faktorů, má právo na povinný příspěvek zaměstnavatele. Měl by si ověřit, zda je jeho práce správně kategorizovaná, a u zaměstnavatele uplatnit nárok, písemně, prokazatelně. Nejistota: širší státní výjimka pro náročné profese parametricky neexistuje a spoléhat na ni jako na hotovou věc by bylo naivní.
Vláda drží slib slovně. Ne zákonem, ne paragrafem, ne rozpočtovou řádkou. Jen slovně. A slova se v českém důchodovém systému historicky vypařují spolehlivěji než pára z chladicích věží.
