Článek
Petr Pavel dostal, co chtěl, a právě to je problém. Ne proto, že by neměl na summitu NATO co dělat. Českou delegaci vedl ve Vilniusu v roce 2023 i v Haagu o dva roky později. Jenže tentokrát si účast nevyjednal politicky. Vynutil si ji u soudu, dva týdny před odletem, předběžným opatřením, které zákon o Ústavním soudu v oddílu o kompetenčních sporech vůbec nezná. A tím otevřel dveře, které už nikdo nezavře.
Co Pavel skutečně vyhrál, a co ne
Usnesení Ústavního soudu z 24. června 2026 říká jedinou věc: vláda, ministr zahraničí Petr Macinka a ministerstvo zahraničí musejí bezodkladně notifikovat NATO, že prezident je součástí oficiální delegace na summit v Ankaře 7.–8. července, zajistit akreditaci pro něj i doprovod a zdržet se čehokoli, co by účast ztěžovalo. Nic víc. Soud výslovně nepředjímá, jak dopadne samotný spor o pravomoci. Ten rozhodne „v řádech měsíců“, nikoli v září, jak se opakuje v médiích, ale prostě někdy na podzim nebo později.
Jinými slovy: Pavel nevyhrál válku. Vyhrál potyčku o to, kdo nastoupí do letadla. Meritorní otázka, kde končí prezidentova reprezentace státu navenek a kde začíná výlučná odpovědnost vlády za zahraniční politiku, zůstává otevřená. A právě tady začíná medvědí služba.
Precedent, který nikdo neobjednal
Dva soudci, Jan Wintr a Dita Řepková, napsali k usnesení odlišné stanovisko, které stojí za pozornost víc než samotný výrok. Jejich argument je prostý: zákon o Ústavním soudu u kompetenčních sporů s předběžnými opatřeními nepočítá. Paragraf 120 a následující mluví o tom, kdo může podat návrh a jak soud rozhodne, ale institut předběžného opatření tam chybí. Většina pléna ho přesto použila, s odůvodněním, že rozhodnutí po summitu by prezidentův návrh „vyprázdnilo“.
Logika zní rozumně. Jenže je dokonale přenositelná. Příští prezident, třeba s úplně jiným politickým profilem, bude moci před jakoukoli jednorázovou mezinárodní akcí s pevným datem říct totéž: rozhodněte teď, nebo bude pozdě. A soud bude v pasti vlastního precedentu. Buď zasáhne znovu, nebo bude muset vysvětlit, proč tentokrát ne. Obojí je politicky toxické.
Disent to říká bez obalu: kompetenční spor je spor o objektivní právo, ne o osobní zájem aktuálního prezidenta. I pozdní meritorní rozhodnutí má smysl, protože stanoví pravidla do budoucna. Většina přesto sáhla k okamžitému zásahu do probíhajících politických dějů.
Vláda ustoupila, ale spor neskončil
Babišův kabinet 22. června schválil delegaci na summit vedenou premiérem, s ministry Zůnou a Macinkou, bez prezidenta. O týden později, 29. června, už Pavla do delegace doplnil. Formálně opatření respektoval. Politicky ale premiér dál trvá na tom, že odpovědnost za alianční agendu nese vláda. A má k tomu argumenty: v Německu na haagský summit jel kancléř Merz, ve Slovinsku delegaci vedl premiér Golob. Summity NATO jsou jednáním „hlav států a předsedů vlád"; kdo z nich konkrétně přijede, závisí na ústavním modelu dané země.
Česká praxe přitom mluví pro Pavla. Ve Vilniusu 2023 i v Haagu 2025 vedl delegaci právě on, ministr zahraničí jel jako člen. Soud s touto praxí pracoval. Jenže praxe není totéž co ústavní norma. A právě proto je tak nebezpečné, že soud zachoval status quo předběžným opatřením, aniž by řekl, jestli status quo odpovídá ústavě.
Pikantní je i kontext: tatáž vláda 8. června bez problémů schválila Pavlovu účast na Valném shromáždění OSN v New Yorku. Spor se tedy netýká zahraniční reprezentace obecně. Týká se konkrétně NATO, a konkrétně otázky, kdo nese politickou odpovědnost za bezpečnostní alianční politiku.
Systém, který se učí řešit politiku u soudu
Poslední srovnatelný kompetenční spor mezi prezidentem a vládou řešil Ústavní soud v roce 2001, když šlo o jmenování guvernéra ČNB. Čtvrtstoletí. Mezitím se spory o ministry, o zahraniční cesty, o jmenování velvyslanců řešily politicky: vyjednáváním, kompromisem, občas veřejným tlakem. Neelegantně, ale funkčně. Obě strany věděly, že eskalace k soudu je krajní možnost, a právě proto ji nepoužívaly.
Pavel tuto bariéru překročil. Možná oprávněně: vláda mu fakticky zablokovala cestu na summit aliance, jejíž je Česko členem a jejíž summity prezident dosud pravidelně navštěvoval. Ale oprávněnost jednoho kroku neruší systémové důsledky. Příští vláda, ať už jakéhokoli složení, bude vědět, že prezident má v kapse procesní zbraň: kompetenční žalobu s předběžným opatřením, které soud může vydat za dva dny. A příští prezident bude vědět totéž.
Výsledkem není jasnější dělba moci. Výsledkem je méně předvídatelný vztah mezi Hradem a Strakovou akademií, kde se jednorázové mocenské spory budou řešit soudní injekcí pod časovým tlakem místo politickou odpovědností.
Pavel letí do Ankary. Otázka, jestli tam měl právo letět, zůstává nezodpovězená, a právě to je na celém příběhu to nejhorší.
