Článek
Vzorec je až podezřele čitelný. Nejdřív Hrad, kde se přetahoval o ministra i o to, kdo poletí na summit NATO. Pak Česká národní banka, kde si vzal do hledáčku úrokové sazby a guvernéra Aleše Michla. Jenže zatímco s prezidentem Pavlem se dá vést ústavní přetlačovaná o výklad sdílených pravomocí, u centrální banky žádný sdílený prostor neexistuje. Zákon o ČNB říká jasně: bankovní rada nesmí přijímat ani vyžadovat pokyny od vlády, parlamentu, prezidenta ani žádného jiného orgánu. Babiš tedy nekřičí na protivníka, který by mohl ustoupit. Křičí na zeď.
Kampaň místo měnové politiky
Celý spor se dá převyprávět jako pětitýdenní eskalace, která skončila přesně opačně, než si premiér přál. 11. května po jednání vlády Babiš poprvé veřejně zpochybnil, proč je česká základní sazba výš než v eurozóně. O dva týdny později, 25. května, přitvrdil: v instagramovém videu obvinil Michla, že drahými sazbami zdražuje hypotéky a úvěry, a ironicky dodal, že bychom si „rovnou mohli vzít euro“. 12. června Michl v rozhovoru pro Bloomberg vzkázal, že argumenty pro zvýšení sazeb naopak zesílily. A 18. června bankovní rada sazbu skutečně zvedla na 3,75 %, poměrem hlasů 6:1.
Šest ku jedné. To není těsné rozhodnutí, které by šlo číst jako vnitřní pochybnost. Je to prakticky jednomyslný vzkaz: vaše instagramové stories nás nezajímají.
Hrad se dá obléhat, ČNB ne
Srovnání s konfliktem na Hradě je poučné právě tím, jak ostře ukazuje rozdíl. Když Pavel v lednu odmítl jmenovat Filipa Turka ministrem životního prostředí, šlo o ústavní šedou zónu: článek 68 říká, že prezident jmenuje členy vlády na návrh premiéra, ale neříká, že musí jmenovat kohokoli. Když se na jaře rozhořel spor o to, kdo povede delegaci na summit NATO v Ankaře, Pavel podal kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu a oba tábory mohly argumentovat ústavním textem. Politické obléhání Hradu je nepříjemné, ale legitimní: obě strany operují v prostoru, kde se pravomoci překrývají a výklad je sporný.
U ČNB nic takového neplatí. Členové bankovní rady mají šestileté mandáty, odvolat je lze jen z úzce vymezených důvodů a zákon instituci konstruuje právě proti tomu, co Babiš předvádí, proti politickému tlaku na měnovou politiku. Premiér tu nemá páky. Nemá ani klíč, ani páčidlo. Má jen mikrofon.
Průhledný manévr s hypotékami
A právě ten mikrofon je podstatný, protože celý spor nedává smysl jako měnová debata, dává smysl jako kampaň. Babiš si vybral téma, které bolí každého, kdo splácí hypotéku nebo o ní uvažuje. „ČNB = drahé bydlení“ je politicky geniální zkratka. Jenže je to zkratka lživá.
ČNB červnové zvýšení zdůvodnila konkrétními čísly: jádrová inflace těsně pod třemi procenty, rostoucí mzdy, zdražování služeb a bydlení, expandující peněžní zásoba. A mimochodem, i Evropská centrální banka 11. června zvýšila své klíčové sazby o 25 bazických bodů a čeká inflaci eurozóny na třech procentech v roce 2026. Babišovo srovnání „u nich je levněji“ tedy neobstojí ani v tom nejjednodušším rámci, který sám nabízí.
Není to poprvé, co se o totéž pokouší. Už v roce 2021, tehdy ještě jako odcházející premiér, tvrdě útočil na tehdejšího guvernéra Jiřího Rusnoka za zvyšování sazeb. Rusnok mu odpověděl textem, jehož název říkal vše: „Popíráním reality inflaci nesnížíme.“ Před ním kritizovali ČNB kvůli devizovým intervencím Miloš Zeman i Václav Klaus. Žádný z nich centrální banku nepřinutil změnit kurz. Babiš opakuje tutéž chybu s větší hlasitostí a menším efektem.
Bezmoc maskovaná razancí
Řečnická otázka na závěr: komu vlastně Babišův útok na ČNB prospívá? Voličům s hypotékou ne, sazby šly nahoru. Důvěře v instituce ne, premiér veřejně zpochybňuje nezávislost centrální banky. Koruně ne, trhy nervózní z politického tlaku na měnovou politiku nejsou trhy, které posilují měnu. Prospívá jedinému člověku: Andreji Babišovi, který potřebuje nepřítele srozumitelnějšího než inflační statistika.
Jenže nepřítel, kterého si vybral, je zkonstruovaný tak, aby ho ignoroval. A přesně to taky dělá.
