Článek
Když vláda 22. června odhlasovala, že na summit NATO do Ankary poletí premiér, ministr obrany Zůna a ministr zahraničí Macinka, a nikdo jiný, vypadalo to jako chirurgický řez. Zbavit se prezidenta u jednacího stolu, kde se rozhoduje o obranných výdajích a budoucnosti aliance, a přitom to zabalit do slov o „praktických důvodech“. Jenže za pouhých 48 hodin musel Babišovi hranice jeho moci nakreslit Ústavní soud. A z taktického manévru se stal politický bumerang.
Průhledný manévr zabalený do celofánu
Říkat tomu „praktické rozhodnutí“ je politická fikce. Petr Pavel napsal Babišovi už 8. dubna dopis, v němž oznámil, že chce summit vést, a premiéra výslovně pozval, aby letěl s ním. Babiš na tiskovce 13. dubna suše konstatoval, že „tam pojede delegace vlády“. Následovaly týdny odkladů, Pavlova návštěva na jednání vlády 8. června, příslib dohody, odložení žaloby, a pak 22. června usnesení, které prezidenta z delegace prostě vymazalo.
Nešlo o žádnou administrativní nuanci. Vláda odmítla Pavla notifikovat jako člena české delegace a nezajistila mu akreditaci. Na summit, který NATO samo definuje jako jednání hlav států a vlád na nejvyšší úrovni, mělo Česko přijet bez své hlavy státu. Z dvaceti summitů, jichž se Česko od vstupu do aliance zúčastnilo, vedl delegaci prezident v devatenácti případech. Jedinou výjimkou byl vážný zdravotní stav. Tentokrát šlo o vážný politický záměr.
Turek jako skrytý motor celého sporu
Kdo chce pochopit, proč Babiš sáhl k tak riskantnímu kroku, musí se vrátit do ledna. Ministr Macinka tehdy po schůzce se šéfem NATO Ruttem otevřeně spojil Pavlovu účast na summitu s tím, že prezident odmítl jmenovat Filipa Turka ministrem. Řekl to bez obalu: summit by měl vést Babiš, a pokud Pavel nepůjde koalici naproti, ponese „důsledky“. Agentura AP celou sekvenci zdokumentovala jako součást širšího konfliktu mezi Hradem a koalicí.
Oficiální vládní rétorika samozřejmě o Turkovi mlčela. Babiš 22. června mluvil o tom, že Ankara bude pro Česko mimořádně důležitá, že vláda musí obhájit své rozpočtové závazky a že odpovědnost za zahraniční politiku nese kabinet, ne prezident. Jenže právě ta pečlivá sterilnost argumentace prozrazovala, že skutečný motiv leží jinde. Proč by vláda měsíce odkládala rozhodnutí o složení delegace, kdyby šlo jen o logistiku? Proč by premiér ignoroval dopis hlavy státu dva a půl měsíce? A proč by koaliční partner veřejně formuloval podmínku „buď jmenuješ Turka, nebo nepoletíš"?
Odpověď je jednoduchá: nešlo o letadlo ani o akreditaci. Šlo o to, kdo bude mít v Ankaře mikrofon.
Soud řekl dost, a veřejnost to řekla dávno předtím
Ústavní soud rozhodl 24. června předběžným opatřením: vláda musí prezidenta bezodkladně notifikovat jako součást oficiální delegace a nesmí jeho účasti bránit. Soud se opřel o „ustálenou a dlouhodobou praxi“ a fakticky řekl, že dokud nepadne meritorní verdikt, platí to, co platilo vždycky.
Pro Babiše to byla studená sprcha. Ne proto, že by předběžné opatření bylo definitivní, konečné rozhodnutí přijde v řádu měsíců. Ale proto, že z „praktického“ kroku se přes noc stal ústavní spor, ve kterém premiér prohrál první kolo. A hlavně proto, že veřejnost měla jasno mnohem dříve než soudci. Průzkum Trendy Česka z února ukázal, že 58 procent dotázaných chtělo na summitu vidět Pavla. Babiše preferovalo 39 procent. Premiér tedy vstoupil do kompetenční války bez většinové podpory, bez právního krytí a bez elementu překvapení, protože celá kauza se táhla od ledna.
Ještě před rokem, na summitu v Haagu, vedl českou delegaci Pavel a vedle něj seděli ministři obrany i zahraničí. Model „prezident plus vláda“ fungoval bez jediného titulku. Stačilo ho zopakovat. Místo toho Babiš zvolil konfrontaci.
Bumerang má tři hroty
Škoda, kterou si Babiš způsobil, není jednodimenzionální.
- Právní rovina: Ústavní soud poprvé v historii musel řešit, zda vláda smí vyřadit prezidenta ze summitu NATO. Samotná existence takového řízení je pro premiéra reputační zátěž, ať dopadne jakkoli.
- Domácí rovina: Pavel, který měsíce nabízel spolupráci a dvakrát odložil žalobu, teď vypadá jako ten rozumný. Babiš vypadá jako ten, kdo eskaloval. A Macinkovy lednové pohrůžky dodávají celému příběhu pachuť osobní msty, ne státnické kalkulace.
- Mezinárodní rovina: Kauza se dostala do zpravodajství Euronews a AP. Dva týdny před summitem, kde se bude jednat o obraně východního křídla aliance, vysílá Česko signál, že jeho nejvyšší představitelé nejsou schopni se dohodnout, kdo nasedne do letadla. To není obraz, který posiluje vyjednávací pozici.
Proč právě tady Babiš nemohl vyhrát
Celá ironie spočívá v tom, kde se premiér rozhodl bojovat. Petr Pavel je bývalý předseda Vojenského výboru NATO, generál s přímými vazbami na aliační struktury, člověk, kterého v Bruselu znají jménem. Obranná a bezpečnostní politika je jeho nejsilnější domácí téma, a Babiš se rozhodl mu ho vzít právě na summitu, kde se o obraně jedná.
Kdyby šlo o summit EU o zemědělských dotacích, možná by kalkulace vyšla. Ale u NATO? Tady měl Pavel vždy navrch, v expertíze, v osobních kontaktech, ve veřejné důvěře. Babišův tah nepřipomíná strategii, připomíná šachovou partii, v níž hráč obětuje figuru, aniž by viděl, že soupeř má mat za dva tahy.
Meritorní rozhodnutí Ústavního soudu teprve přijde. Ale i kdyby soud nakonec přiznal vládě širší kompetenci, politickou cenu už Babiš zaplatil. Vyrobil z Pavla obránce ústavní zvyklosti, z Macinky autora pohrůžek a ze sebe premiéra, kterému musela moc soudní připomínat, kde končí jeho mandát. To není taktický tah. To je vlastní gól.
