Článek
Zatímco Polsko, Francie i Slovensko řeší na summitech NATO obsah jednání, Česko řeší, kdo vůbec smí nasednout do letadla. Nejde přitom o protokolární detail. Summit NATO v Ankaře 7. a 8. července je formát hlav států a vlád, tedy místo, kde se měří důvěryhodnost země jedním pohledem: kdo přijel, co nabízí a zda mluví jedním hlasem. Česko zatím nenabízí nic z toho. Nabízí ústavní přestřelku, která trvá měsíce, hrozbu historicky první kompetenční žaloby prezidenta na vládu a obranný rozpočet, který zaostává za vlastní dříve schválenou trajektorií. To je vizitka, se kterou se těžko vyjednává o čemkoli.
Spor, který nikdy neměl být veřejný
Žádná vyspělá demokracie v NATO nevede na veřejnosti debatu o tom, zda její hlava státu smí jet na alianční summit. V Polsku vedl delegaci do Haagu prezident Duda, premiér Tusk zastupoval zemi na paralelním formátu, role rozdělené předem, bez jediné tiskové konference o tom, kdo komu bere židli. Ve Francii jel Macron jako šéf delegace. Na Slovensku summitoval Pellegrini. Všude totéž: jasná hierarchie, žádná veřejná ostuda.
V Česku se 8. dubna 2026 prezident Pavel obrátil na premiéra dopisem, v němž oznámil úmysl stát v čele delegace, s odkazem na článek 63 Ústavy a na praxi z let 2023, 2024 i 2025. Odpovědí nebyl telefonát, kompromis ani tiché urovnání. Odpovědí bylo dva měsíce veřejného přetahování, na jehož konci stojí hrozba žaloby u Ústavního soudu. To není politika. To je demonstrace neschopnosti.
Jsem přesvědčený, že by účast prezidenta na summitu NATO byla přínosná. Je bez debat, že jeho pravomocí je reprezentovat ČR v zahraničí a je jasné i to, že by to dělal i důstojně. Celá šaráda ohledně toho, zda mu vláda umožní jet či ne, je trapná a Česko jen poškozuje. A…
— Ivan Bartoš (@PiratIvanBartos) June 8, 2026
Babiš hraje hru, kterou nemůže vyhrát
Premiérova argumentace zní na první poslech racionálně: o obranných výdajích má před spojenci mluvit ten, kdo za rozpočet odpovídá, tedy vláda. Na tiskové konferenci 8. května to Babiš řekl explicitně. Jenže pod tímto argumentem se skrývá něco jiného, systematická snaha přeznačit prezidenta z ústavního partnera na protivníka, kterého je třeba z bezpečnostní agendy vytlačit.
Problém je, že tato hra funguje jen dovnitř. Babišovo tvrdé jádro ocení každý úder proti Hradu. Ale summit NATO není domácí předvolební mítink. Spojence nezajímá, kdo v Praze vyhrál mocenský souboj. Zajímá je:
- Plní Česko své závazky?
- Mluví česká delegace jedním hlasem?
- Je stát předvídatelný partner?
Na všechny tři otázky dnes zní odpověď „ne“, a to je politická škoda, kterou žádný vnitrostranický potlesk nevyváží. Babiš může spor natahovat, jak chce, ale středového voliče, který rozhoduje volby, tím nezíská. Bezpečnostní summit není téma, na němž se buduje nová důvěra. Je to téma, na němž se předvádí státnická zralost. A ta tu chybí na obou stranách, byť ne symetricky.
Skutečná ostuda neleží v letadle, ale v číslech
Ironií celého sporu je, že zakrývá mnohem vážnější problém. Oficiální materiál ministerstva obrany uvádí pro rok 2026 obranné výdaje ve výši 184,7 miliardy korun, tedy 2,06 % HDP. Starou dvouprocentní hranici Česko formálně splní. Jenže to už dávno nestačí.
Předchozí vládou schválená trajektorie počítala pro letošek s 2,2 % HDP. Haagský summit 2025 navíc posunul alianční ambici k 5 % HDP do roku 2035. Česko tedy nejede do Ankary jako vzorný spojenec, který si může dovolit domácí hádku o protokol. Jede tam jako země, která zaostává za vlastním plánem a která má před sebou obrovský výdajový skok, na nějž nemá ani rozpočtový plán, ani politický konsensus.
Že si to vláda sama uvědomuje, prozrazuje jedno nenápadné rozhodnutí z 11. května: kabinet zřídil funkci vládního zmocněnce pro plnění závazků vůči NATO a jmenoval do ní Jakuba Landovského. Pokud potřebujete zvláštního zmocněnce na to, abyste plnili to, k čemu jste se zavázali, máte problém. A ten problém je důležitější než otázka, kdo sedí v první řadě summitového sálu.
Kompetenční žaloba jako symptom, ne řešení
Pavel potvrdil, že pokud mu vláda účast na summitu znemožní, podá kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu. Zákon takový nástroj zná: paragraf 120 a následující zákona o Ústavním soudu umožňují řešit spory o příslušnost mezi státními orgány, včetně zrušení rozhodnutí vydaného nepříslušným orgánem. Teoreticky tedy cesta existuje.
Prakticky je to ale slepá ulička, přinejmenším pro tento summit. Žádná zrychlená lhůta nezaručuje verdikt před 7. červencem. Reálný efekt žaloby by byl jiný, politický. Zvýšila by náklady sporu pro vládu, vytvořila precedent a zmrazila vztahy mezi Hradem a Strakovou akademií na měsíce dopředu. V bezpečnostní agendě, kde je koordinace exekutivy existenční nutností, je to cena, kterou zaplatí celá země.
A právě tady se ukazuje podstata problému. Nejde o summit. Nejde o jedno křeslo v Ankaře. Jde o to, že česká exekutiva neumí fungovat jako celek ani ve chvíli, kdy na ni aliance klade největší nároky za celou dobu členství.
Spojenci v červenci uvidí buď zemi, která přijela s jasnou pozicí a sladěnou delegací, nebo zemi, která přijela s ústavní žalobou v šuplíku a čísly pod vlastním plánem. Zatím to vypadá na druhou variantu, a za to nemohou ani Pavel, ani Babiš sami. Za to může politická kultura, která osobní mocenský kalkul povýšila nad národní bezpečnostní zájem.
