Dluh 170 miliard za 5 měsíců: Podle Schillerové je to běžné. Nikdo nevidí, že je to cesta do pekel

Existuje zvláštní druh politické fikce, která funguje tím líp, čím častěji se opakuje. Stačí každý květen prohlásit, že schodek je „tradiční“, že květen je prostě slabý měsíc, že kvartální daně ještě nedorazily, a veřejnost si zvykne. Zvykne si na to, že stát za pět měsíců projí víc než polovinu ročního deficitu. Zvykne si na to, že se nikdo neptá, co se stane, až sezonní výmluva přestane stačit. Alena Schillerová tento manévr zvládá s rutinou, která by budila obdiv, kdyby za ní nestálo 170,2 miliardy korun reálného schodku a dluh, jehož obsluha už sama o sobě stojí víc než rozpočty většiny ministerstev.

Schillerová k datům zveřejněným 1. června 2026 uvedla, že „schodek za prvních pět měsíců roku odráží tradiční květnový výkyv“ a že průběžné plnění je „hluboko pod desetiletým květnovým průměrem“. Zní to uklidňujícně. Zní to profesionálně. A je to průhledný manévr.

Podívejme se na čísla bez PR filtru. Schválený roční schodek podle zákona o státním rozpočtu na rok 2026 činí 310 miliard korun. Za pět měsíců je vyčerpáno 54,9 procenta. Zbývá sedm měsíců na to, aby se stát vešel do zbylých 45 procent. To není sezonní výkyv, to je rozpočtový sprint, ve kterém závodník po první třetině trati spotřeboval víc než polovinu energie.

A teď ta klíčová nuance, kterou ministerský komentář elegantně přeskakuje: po očištění o peníze z EU a finančních mechanismů se letošní schodek meziročně nezlepšil. Zhoršil se. Na 190 miliard korun, o 15,6 miliardy víc než loni. Jinými slovy, to, co vypadá jako stabilizace, je optický klam živený evropskými transfery.

Má Schillerová pravdu, že květen bývá pro státní rozpočet slabý? Technicky ano. Chybějí kvartální daňové příjmy, koncentrují se zálohy pro regionální školství, výdajová strana se nafukuje. Totéž vysvětlení použil loni Zbyněk Stanjura, předloni kdokoli jiný na ministerstvu. Květnová sezonnost je reálný jev.

Jenže právě tady se rodí ten laciný trik: vzít legitimní statistický fakt a použít ho jako štít, za kterým zmizí všechno ostatní. Srovnejme:

Na první pohled stabilizace, dokonce mírné zlepšení. Ale po očištění o peníze z EU? Loni 174,4 miliardy, letos 190 miliard. Trend jde nahoru, ne dolů. Kdo se dívá jen na hrubé číslo, vidí klid. Kdo se podívá pod povrch, vidí rozpočet, který si čím dál víc pomáhá cizími penězi, aby vypadal zdravě.

Řečnická otázka: kolik květnů ještě budeme přijímat vysvětlení, že „tohle je normální"?

Tady se příběh mění z nepříjemného na alarmující. Poslední oficiálně publikovaný státní dluh ke 31. březnu 2026 činil 3 719,8 miliardy korun. Od začátku roku vzrostl o 42,3 miliardy. A to jsou data jen za první čtvrtletí, květnová čísla ještě nejsou venku.

Co je ale vidět už teď, je cena za obsluhu tohoto dluhu. Rozpočet kapitoly Státní dluh na rok 2026 počítá se 108,5 miliardy korun. Do konce května stát na úrocích a splátkách zaplatil 32,1 miliardy. Zopakujme si to: jen na obsluhu dluhu, ne na školy, ne na nemocnice, ne na silnice, jde letos přes sto miliard. To je víc, než kolik stát utratí za obranu, víc než celý rozpočet ministerstva dopravy.

Celková potřeba financování státu v roce 2026 je podle strategie ministerstva financí vyčíslena na 737,8 miliardy korun, z toho 423,6 miliardy tvoří splátky existujícího dluhu. Stát si tedy půjčuje hlavně proto, aby splatil to, co si půjčil dřív. Kdo v tom nevidí spirálu, ten se nechce dívat.

Oblíbená obrana zní: podívejte se na Maastricht, jsme v pohodě. A formálně je to pravda. Deficit vládních institucí za rok 2025 činil 2,1 procenta HDP, dluh 44,3 procenta HDP. Obojí pod limity 3 a 60 procent. Průměr EU je horší: deficit 3,1 procenta, dluh 81,7 procenta.

Jenže Evropská komise v jarní prognóze pro rok 2026 čeká zhoršení na 2,8 procenta HDP u deficitu a 45,8 procenta u dluhu. Blížíme se k deficitní hraně, ne od ní. A mechanismus, na který opakovaně upozorňuje Česká národní banka, je prostý: čím větší schodky, tím víc státních dluhopisů na trhu, tím vyšší tlak na dlouhodobé úrokové sazby. Vyšší sazby pro stát nakonec znamenají dražší hypotéky, dražší firemní úvěry, dražší všechno.

Nejde o akutní kolaps. Jde o pomalé, tiché rozvolňování, které se rok od roku zrychluje. A které je tím nebezpečnější, čím víc lidí přijme narativ, že je to „normální“.

Schillerová sama při schvalování rozpočtu tvrdila, že původní návrh pracoval s „fiktivním deficitem 286 miliard“ a musel být přepsán na 310 miliard. Zděděný problém? Částečně. Ale květnový účet za rok 2026 už podepisuje současná exekutiva. Příjmy meziročně vzrostly o 5,7 procenta, výdaje o 4,7 procenta, to nezní dramaticky, dokud se nepodíváte, kam peníze tečou. Sociální výdaje narostly o 28,7 miliardy, platba za státní pojištěnce o 14,9 miliardy, odvody do rozpočtu EU o 12,4 miliardy, investice o 15,2 miliardy. Na příjmové straně naopak ubírá změna rozpočtového určení daní ve prospěch obcí a krajů (minus 11,9 miliardy) a konec windfall tax (minus 9 miliard).

Výsledek? Stát vydělává víc, ale utrácí ještě rychleji. A každá miliarda, která jde na úroky, chybí jinde. Chybí ve školách, v nemocnicích, na silnicích. Chybí v životech lidí, kteří si při refixaci hypotéky všimnou, že sazby neklesají tak rychle, jak slibovali politici.

Cesta do pekel nevypadá jako exploze. Vypadá jako pomalý, uklidňující hlas, který každý květen říká: tohle je normální. Až jednou přestane být normální, bude pozdě se divit.