Článek
Jan Berka, hlavní ekonom investiční platformy Portu, to v červnovém komentáři říká bez obalu: stát právě teď opravuje fasádu domu, kterému se bortí základy. Ministerstvo financí 3. června předložilo do připomínkového řízení novelu třetího pilíře nazvanou „Lepší penzijko“, která slibuje levnější poplatky, výhodnější investiční strategie a vyšší státní příspěvek. Vypadá to jako krok vpřed. Jenže Berka ukazuje, že je to krok stranou. Znovu se totiž vyhýbáme jedinému opatření, které prokazatelně funguje: automatickému zapojení lidí do spoření. Místo toho opakujeme tutéž sázku na dobrovolnost, která selhávala pokaždé, když jsme ji zkusili.
Nůžky, které se nezavřou samy
Průběžný důchodový systém letos vybere na pojistném zhruba 713 miliard korun a vyplatí 722 miliard. Schodek devíti miliard zní zvládnutelně, dokud se nepodíváte na trajektorii. Podle materiálu MPSV by bez dalších změn rozdíl mezi příjmy a výdaji systému za třicet let narostl k téměř 3 % HDP. V dnešních cenách to znamená asi 240 miliard korun ročně. Každý rok. Ne jednorázově.
Za tím číslem stojí jednoduchá aritmetika. V roce 2000 připadalo na jednoho seniora pět lidí v produktivním věku. V roce 2020 už jen 3,2. Kolem roku 2050 mají být dva. Průběžný systém funguje jako převodovka mezi generacemi, a ta převodovka ztrácí zuby. Ministerstvo práce samo přiznává, že u lidí, kteří do systému teprve vstupují, budoucí závazky převyšují budoucí odvody asi o čtvrtinu. K rovnováze by pojistné muselo činit 35 % místo dnešních 28 %. Nikdo takové zvýšení nenavrhuje, protože české zatížení práce už dnes patří k vyšším v rámci OECD; daňový klín u průměrného bezdětného zaměstnance dosahuje 40,9 %.
Podvedli důchodce sliby, že jim „vrátí, co Fialova vláda vzala“ a odkládají i další slíbenou změnu. Pro náš důchodový systém je to samozřejmě dobře, že vláda své sliby neplní a důchodovou reformu neruší. Bylo by ale fér říkat to voličům už před volbami... pic.twitter.com/DBArrUUqEp
— Marian Jurečka (@MJureka) March 9, 2026
Třicet let odkládání jako národní sport
Berka připomíná dvě promarněné příležitosti. Poprvé v devadesátých letech, kdy se dalo silněji kombinovat průběžné a fondové financování. Podruhé po roce 2013, kdy vznikl druhý pilíř důchodového spoření. Ten měl být zárodkem kapitálové nohy systému. Skončil jako politická mrtvola.
Vstup byl dobrovolný, zájem minimální, důvěra nulová. Lidé se báli (oprávněně), že pilíř nepřežije další volby. Nepřežil. Vláda Bohuslava Sobotky schválila jeho zrušení v listopadu 2014, zákony nabyly účinnosti v lednu 2016. Oficiální argument zněl pragmaticky: zastavit odtok tří procent vybraného pojistného z průběžného systému. Přeloženo: krátkodobá fiskální úleva zvítězila nad dlouhodobou architekturou. A voliči to nechali být.
Právě tady leží jádro Berkovy výtky. Nejde jen o to, že politici reformy odkládají. Jde o to, že my jim to tolerujeme. Česká společnost opakovaně preferuje dobrovolnost a odklad před pravidlem, které by někomu něco okamžitě nařídilo, i kdyby to dlouhodobě snižovalo budoucí škody.
Cukr místo biče, a výsledky tomu odpovídají
„Lepší penzijko“ je přesně ten typ reformy, který se politicky prosadí nejsnáz. Stát do třetího pilíře už dnes posílá zhruba 18 miliard korun ročně. Novela slibuje lepší podmínky, nižší náklady, modernější produkty. Nic z toho není špatně. Problém je v tom, co novela neobsahuje: mechanismus, který by do spoření dostal lidi automaticky, bez nutnosti aktivního rozhodnutí.
Přitom důkazy existují. Británie v roce 2012 zavedla takzvané automatické přihlášení: zaměstnavatel přihlásí pracovníka do penzijního schématu automaticky, vystoupit může, ale musí to udělat sám. Výsledek? V roce 2024 spořilo do zaměstnaneckých penzí 89 % oprávněných zaměstnanců. Zaměstnavatelské příspěvky tvořily 62 % všech úspor. Netáhne to tedy jen jednotlivec; systém je navržený tak, aby spolupracoval zaměstnavatel, zaměstnanec i stát.
OECD to říká výslovně: samotné finanční pobídky dosahují typicky nižší účasti než povinnost nebo automatické přihlášení. Česko přesto znovu volí pobídky. Znovu volí cukr. A znovu se diví, že výsledky jsou vlažné.
Co to znamená pro ty, kdo dnes platí
Podle projekcí MPSV se poměr nově přiznaného starobního důchodu k průměrné mzdě po roce 2045 stabilizuje kolem 40 %. Dnes je těsně pod 48 %. Pokles o osm procentních bodů, zhruba o šestinu, zní abstraktně, dokud si neuvědomíte, že pro člověka bez úspor a bez vlastního bydlení to znamená pád životní úrovně, ze kterého není snadná cesta zpět.
Mladší ročníky čelí trojímu tlaku najednou: nižší státní důchod, delší pracovní život a chybějící majetkový polštář. Nemovitost jako penzijní plán, oblíbená česká strategie, řeší jen část problému. Byt nevytváří měsíční příjem, pokud ho neprodáte nebo nepronajmete. Je to koncentrace majetku v jednom aktivu závislém na lokální ceně bydlení. Diverzifikace to není.
Levné řešení už neexistuje
Berka netvrdí, že je pozdě. Tvrdí, že každé další odložení zdražuje budoucí zásah. Parametrické změny v základním systému už prošly: pozdější odchod do důchodu, pomalejší valorizace. To brzdí výdaje. Ale neřeší příjmovou stranu ani nezakládá kapitálovou rezervu, ze které by budoucí důchodci čerpali.
Prostor na zavedení automatické účasti pořád existuje. Britský model to dokázal za dvanáct let. Jenže vyžaduje politickou odvahu říct voličům: budete spořit, pokud se sami neodhlásíte. V Česku roku 2026 to zní jako politická sebevražda. A přesně proto tu sedíme, kde sedíme, s devítimiliardovým schodkem, který je jen předzvěstí toho, co přijde.
