Článek
Stačí si přehrát jeho nedělní vystoupení v Partii. Premiér na jedné straně razantně odmítá jakoukoli paralelu mezi Tünde Barthou a Janou Nagyovou-Nečasovou, na straně druhé sám popisuje vztah naprosté operativní podřízenosti: Bartha prý dělá to, co jí nařídí, nedělá politická rozhodnutí, není politička. Jenže právě tahle obrana, „ona jen plní rozkazy“, je přesně ten jazyk, kterým se v českém veřejném prostoru už jednou maskoval mimořádný zákulisní vliv. A dopadlo to pádem vlády.
Dvě Nagyové, jeden vzorec
Než se kdokoli chytí do pasti záměny jmen: Jana Nagyová, o které tu mluvíme, není Babišova stranická kolegyně nepravomocně uznaná vinnou v kauze Čapí hnízdo. Referenčním bodem je Jana Nagyová-Nečasová, někdejší vrchní ředitelka Sekce kabinetu premiéra Petra Nečase, žena, jejíž jméno se stalo v českém politickém slovníku zkratkou pro nevolenou moc za oponou. Nejvyšší soud její trest v kauze zneužití Vojenského zpravodajství pravomocně potvrdil.
Tünde Bartha není Jana Nečasová. Není proti ní vedeno trestní řízení, nikdo ji neobviňuje ze zneužití tajné služby. Ale to není podstata problému. Podstata je v tom, že Babiš znovu soustřeďuje mimořádnou operativní důvěru do jedné nevolené osoby, a znovu odmítá, že by to cokoli znamenalo. Vzorec se neopakuje v právní rovině. Opakuje se v rovině mocenské architektury.
Žena, která „nese odpovědnost za všechno“
Kariérní dráha Barthy je s Babišem srostlá tak těsně, že ji nelze oddělit od jeho způsobu vládnutí. Vedla kabinet ministra financí, byla ředitelkou kabinetu premiéra, od roku 2018 působila na Úřadu vlády v klíčových řídicích funkcích. V prosinci 2025 se vrátila do čela úřadu. A v rozhovoru pro iROZHLAS sama řekla větu, která by měla znepokojit každého, kdo se zajímá o dělbu moci: nese prý odpovědnost za zaměstnance, procesy, dotační tituly a „vlastně za všechno“.
Formálně vedoucí Úřadu vlády koordinuje podklady pro jednání vlády, kontroluje plnění usnesení, řídí personál. Neformálně? Podle profilu Seznam Zpráv s Babišem cvičí, jedí spolu, je „jediný člověk, jemuž Babiš věří“. Květnové přesuny citlivých agend na Úřadu vlády zastihly klíčové lidi na dovolené, a Bartha je obhajovala jako „absolutní shodu náhod“. Kdo tomu věří, ať se přihlásí.
Problém není v tom, že premiér má důvěrnou spolupracovnici. Problém je v tom, že rozsah jejího faktického vlivu systematicky přesahuje formální popis funkce, a premiér to současně popírá i potvrzuje, podle toho, co se mu zrovna hodí.
Byty jako symptom, ne jako jádro
Mediální pozornost akcelerovaly dvě bytové kauzy, ale bylo by chybou redukovat celý případ na otázku nájemní smlouvy. Přesto stojí za zmínku, co přesně se děje.
Na Žižkově drží Bartha v nájmu městský byt o rozloze 70 metrů čtverečních za nájemné, které do května činilo 9 200 korun měsíčně. Sama v něm podle zjištění Deníku N nebydlí, pobývá v Průhonicích, v bytě žijí dvě slovenské studentky. Radnice Prahy 3 prověřuje, zda jde o nepovolený podnájem, a radní pro bytovou politiku avizoval návrh na výpověď z nájmu. Důležitá právní nuance: samotné „nebydlení v bytě“ ještě podle judikatury Nejvyššího soudu není automatický výpovědní důvod; rozhodující je, zda pronajímatel souhlasil s podnájmem. Radnice zatím prověřuje, hotový verdikt nepadl.
Druhá vrstva je budapešťská. Investigativní projekt VSquare popsal, že za Barthina působení v Agrofertu sloužil jeden ze dvou luxusních apartmánů firmy GreenChem jako její kancelář a zázemí; apartmány využíval i Babiš při pobytech v Maďarsku. Žádný z těchto faktů sám o sobě nedokazuje protiprávní jednání. Dohromady ale vykreslují obraz člověka, jehož osobní a profesní život je s premiérovým propletený způsobem, který daleko přesahuje běžný úřednický vztah.
Proč Babišova obrana nefunguje?
Když Babiš v Partii podle ČTK řekl, že Bartha „není žádná Nagyová“, udělal něco pozoruhodného: přijal, že „Nagyová“ je v českém politickém jazyce zkratka pro nevolenou kabinetní figuru s přesahem do politického rozhodování. A pak se pokusil tvrdit, že jeho vlastní verze téhož vzorce je jiná. Jenže čím víc Barthu depolitizuje („dělá jen to, co jí nařídím"), tím víc naráží na veřejně popsaný rozsah jejího vlivu. Člověk, který „nese odpovědnost za všechno“ na Úřadu vlády, nemůže být současně pouhým vykonavatelem příkazů.
Útok na Barthu je zároveň útok na Babišův personální instinkt a na celý jeho model koncentrace moci do extrémně úzkého kruhu důvěry. Proto reaguje tak osobně. Proto ji hájí i v bytové kauze, místo aby ji nechal věc vyřešit v tichosti. A proto je srovnání s Nagyovou-Nečasovou tak dráždivé; ne proto, že by šlo o totožný případ, ale proto, že odhaluje tentýž reflex: premiér, který veřejně minimalizuje vliv své nejbližší spolupracovnice, zatímco na ni soustřeďuje mimořádnou moc.
Nejde o to, zda je Tünde Bartha „doslova nová Nagyová“. Jde o to, že český premiér podruhé za dekádu buduje vládu, v níž jedna nevolená osoba funguje jako prodloužená ruka jeho vůle, mimo dosah veřejné kontroly, mimo volební mandát, mimo standardní odpovědnost. A podruhé za dekádu tvrdí, že to tak není.
