Článek
Když člověk, který řídí českou zahraniční politiku, řekne do mikrofonu, že „upřímně pohrdá řadou lidí v české politice“ a některé považuje za „méněcenné“, nezaslouží si za to potlesk za autenticitu. Zaslouží si otázku, jestli rozumí funkci, kterou zastává. Petr Macinka v rozhovoru pro iDnes nepromluvil jako rebel, který boří konvence. Promluvil jako ministr, který si plete osobní opovržení se silou. A právě v době, kdy se Česko potřebuje na summitu NATO v Ankaře prezentovat jako soudržný stát, je to horší než trapas. Je to riziko.
Pohrdání jako politická značka
Macinkova slova nejsou úlet. Jsou systém. Už v únoru 2026 označil prezidenta Pavla za „reprezentanta opozice“ a oznámil, že ho bude ignorovat. Politolog Jan Kubáček tehdy varoval, že taková strategie je dlouhodobě neudržitelná. Macinka neposlechl. Naopak přidal. V červnovém rozhovoru ironizuje bývalého ministra Lipavského, poslankyni Demetrashvili, útočí na prezidenta a jeho okolí, a celé to zarámuje větou, která by měla znít jako sebereflexe, ale zní jako výhrůžka: „Pokud působím arogantně, asi pak prohraju volby. Anebo třeba ne.“
Část publika to čte jako neuhýbavost. Člověk, který nebalí mocenské emoce do úřednického celofánu, působí v české politice nezvykle. Jenže autenticita má hodnotu jen tehdy, když slouží něčemu většímu než vlastnímu egu. U opozičního politika je pohrdavý styl marketing. U ministra zahraničí je to test způsobilosti.
Spor, který přerostl styl
Macinkova rétorika by byla jen koloritem, kdyby se neodehrávala uprostřed ústavního patu. Summit NATO v Ankaře je naplánovaný na 7.–8. července 2026. Prezident Pavel v dubnu formálně oznámil premiérovi, že hodlá vést českou delegaci, a opřel to o článek 63 Ústavy, který mu dává pravomoc zastupovat stát navenek. Vláda to odmítla. Původně slíbila rozhodnutí o složení delegace na 8. června, pak termín posunula na 22. června. Summitová příprava přitom už běží: Macinka sám se v květnu účastnil zasedání ministrů zahraničí NATO v Helsingborgu, kde se řešila právě agenda Ankary.
Tady přestává jít o styl a začíná jít o výkon moci. NATO definuje summity jako jednání hlav států a vlád. Pavel vedl českou delegaci na všech předchozích summitech od nástupu do funkce, včetně květnového summitu Bukurešťského formátu. Není to figurant bez bezpečnostní agendy. Je to ústavní aktér, který má v aliančních formátech zavedenou pozici. Macinka přesto tlačí model, v němž hlavní roli hraje exekutiva, a zdůrazňuje „zahajovací večeři“ jako klíčový prostor pro neformální lídrovské vyjednávání. NATO přitom výslovně uvádí, že bilaterální akce delegací nejsou součástí oficiálního programu.
Ústava nepočítá s pohrdáním
Ústavní právníci Jan Kysela a Aleš Gerloch se v debatě na ČT24 shodli na jednom: prezident i vláda mají při zastupování státu navenek vystupovat ve shodě. Právnička Marie Zámečníková šla ještě dál, připustila, že spor může skončit u Ústavního soudu, a dodala, že v zahraničních očích působí nepatřičně. Klíčové slovo je „shoda“. Ne souhlas za každou cenu, ne kapitulace jedné strany, ale koordinace dvou ústavních aktérů, kteří mají každý svůj díl odpovědnosti.
Macinkův jazyk jde přesně opačným směrem. Slova o pohrdání a méněcennosti nedělají z institucionálního sporu věcnou debatu o kompetencích. Dělají z něj osobní válku. A osobní válku nelze vyřešit ústavní dohodou, protože jedna strana veřejně deklaruje, že druhou nepovažuje za hodnou respektu.
Kontrast, který mluví sám
Když Jan Lipavský v prosinci 2021 přebíral Černínský palác, mluvil o dobrém jménu České republiky, o konsenzu na domácí scéně a o spolehlivém partnerství. Nemusel to myslet upřímně. Mohl to být jen protokolární jazyk. Ale protokolární jazyk existuje z důvodu: signalizuje, že člověk ve funkci chápe, že nepředstavuje sám sebe, ale stát. Macinka tento signál vědomě odmítá. Nahrazuje ho signálem opačným: já jsem silnější než instituce, kterou zastupuji.
Část voličů to ocení. Protestní publikum vždycky ocení toho, kdo rozbíjí konvence. Jenže diplomacie je z definice prostor konvencí. Summit NATO není mítink Motoristů. Je to formát, kde čitelnost, předvídatelnost a koordinace nejsou slabost, ale měna. A Macinka právě veřejně oznámil, že touto měnou platit nehodlá.
Vláda má na rozhodnutí o delegaci čas do 22. června. Do té doby se ukáže, jestli Macinkovo pohrdání zůstane jen rétorickou značkou, nebo jestli se promítne do toho, jak bude Česko v Ankaře vypadat. Obojí je znepokojující. Ale jen jedno z toho je opravitelné.
