Článek
Jeho argument zní elegantně: nezávislost České televize negarantují peníze, ale zákon a „odvaha managementu“. Řekl to v lednu ve Sněmovně, zopakoval v červnu po schválení vládního návrhu. Nyní pak dokonce říká, že se nezávislost a svoboda ČT a ČRo zvýší, jakmile se instituce převedou pod státní rozpočet.
Jenže ten samý návrh současně přesouvá financování ČT a Českého rozhlasu pod státní rozpočet a obě instituce připravuje o stovky milionů korun ročně. Odvaha managementu je krásná věc. Ale zkuste s ní zaplatit zahraniční zpravodaje, regionální studia a sportovní přenosy.
Čísla, která ministr raději neříká nahlas
Vládní návrh zákona, zveřejněný na portálu Zákony pro lidi, obsahuje přesné částky, ne odhady, ne rámce, ale čísla natvrdo vepsaná do legislativního textu. Česká televize má od 1. ledna 2027 dostávat státní příspěvek 5,742 miliardy korun. Její schválený rozpočet na rok 2026 přitom počítá s příjmem 6,73 miliardy z televizních poplatků. Rozdíl: téměř miliarda korun.
Český rozhlas dopadne proporčně ještě hůř. Navržený příspěvek 2,066 miliardy korun oproti plánovaným 2,476 miliardy z rozhlasových poplatků znamená výpadek přes 410 milionů. Rozhlas dnes provozuje 25 stanic včetně Radio Prague International. Která z nich přežije škrt šestnácti procent rozpočtu?
Valorizace? Až od roku 2028, maximálně o pět procent ročně. Při současné inflaci a růstu nákladů na výrobu to znamená, že reálná hodnota příspěvku bude rok od roku klesat.
Nezávislost se neměří odvahou, ale pákou
Klempířova teze o „odvaze managementu“ je intelektuálně podvodná. Přesouvá odpovědnost za nezávislost z toho, kdo drží peníze, na toho, kdo je přijímá. Jako byste řekli nájemníkovi, že jeho bydlení nezávisí na majiteli bytu, ale na jeho vlastní statečnosti.
V současném modelu platí koncesionáři přímo: Česká televize má přímý finanční vztah s veřejností, ne s vládou. V novém modelu bude hlavní příjem přicházet ze státního rozpočtu, o jehož podobě rozhoduje zákonodárná většina. Tatáž většina, která dnes tvoří koalici ANO, SPD a Motoristů.
A právě tady přestává jít o účetní techniku. Den po schválení vládního návrhu vystoupil koaliční poslanec Nerušil v pořadu Českého rozhlasu Plus a řekl otevřeně, že dalším krokem má být posílení kontroly nejen finanční, ale i obsahové. Chce „přesněji definovat“, jak má veřejná služba vypadat. To není okrajový výkřik. Programové prohlášení vlády mluví o „aktualizaci definice veřejnoprávní služby“ a „odstranění duplicitních nákladů“. Rozpočtová páka a obsahová ambice jdou ruku v ruce.
Co zmizí z obrazovky a éteru
Česká televize ve svém tiskovém vyjádření výslovně říká, že propad téměř miliardy korun nelze vyrovnat provozními úsporami. Jmenuje konkrétní oblasti zásahu: výroba napříč programy, sport, zpravodajství včetně zahraničního, regionální vysílání, podpora české kinematografie. Odkládají se investice do nového zpravodajského komplexu i studia v Ostravě. Generální ředitel Chudárek počítá s propouštěním 300 až 500 lidí z necelých tří tisíc zaměstnanců.
Český rozhlas mluví o 150 až 200 propuštěných z 1 350 zaměstnanců, omezení původního obsahu, regionálních stanic a schopnosti reagovat na mimořádné situace. Rozhlas navíc ve svých připomínkách upozorňuje na paradox, který Klempíř zamlčuje: občané budou média veřejné služby hradit stejně, jen nepřímo z daní. Poplatek nezmizí, zmizí jen přímý vztah mezi divákem a jeho televizí.
Evropa jako zrcadlo, ne jako alibi
Vláda ráda argumentuje tím, že státní financování veřejnoprávních médií je v Evropě běžné. A má pravdu: podle zprávy EBU z roku 2025 je státní rozpočet hlavním zdrojem financování v 63 procentech sledovaných trhů. Jenže samotný model nic negarantuje. Rozhodující je, zda je financování právně chráněné, předvídatelné a adekvátní rozsahu služby. Evropská audiovizuální observatoř při Radě Evropy klade důraz právě na tuto trojici podmínek.
Finsko, které bývá vzorem, financuje Yle přes zvláštní daň a fond, a i tam Media Pluralism Monitor upozorňuje, že mechanismus plně nezajišťuje nezávislost od diskrečních politických rozhodnutí. Slovensko ukazuje, kam to vede, když se rozpočtová a institucionální závislost zkombinují s politickou vůlí: vláda veřejnoprávní RTVS zrušila a novou STVR obsadila provládními nominanty.
Český návrh nesplňuje ani podmínku adekvátnosti, obě instituce dostávají méně, než potřebují k naplnění stávajícího rozsahu služby. Ani podmínku předvídatelnosti, částka je sice v zákoně, ale zákon může změnit tatáž většina, která ho schvaluje. A podmínka právní ochrany? Tu má zajistit „odvaha managementu“.
Hra o definici, ne o poplatky
Spor o financování České televize a Českého rozhlasu nikdy nebyl o tom, jestli má občan platit 135 korun měsíčně, nebo ne. Je o tom, kdo bude mít v ruce páku na obsah a fungování médií, která mají sloužit veřejnosti, ne vládní koalici. Klempíř prodává větší závislost na státu jako větší nezávislost na státu. To není reformní vize, to je orwellovský slovník.
Až se v roce 2027 začnou rušit zahraniční zpravodajské pozice a regionální studia budou vysílat na půl plynu, nikdo se nebude ptát na odvahu managementu. Budou se ptát, kdo to dopustil.
