Článek
Petr Macinka, ministr zahraničních věcí, udělil 19. června 2026, přesně v den 85. narozenin Václava Klause, medaili Za zásluhy o diplomacii muži, pod kterým strávil prakticky celou svou profesní dráhu. Nejdřív na Pražském hradě v letech 2008 až 2013, pak dalších dvanáct let v Institutu Václava Klause. A teď, když konečně sedí v ministerském křesle, sáhne po resortním vyznamenání a pověsí ho na hruď svému bývalému šéfovi. Formálně čistý akt. Symbolicky ale gesto, které páchne uzavřeným mocenským kruhem.
Medaile bez pojistky
Celý problém začíná u pravidel, která žádný problém nepředvídají. Podle nařízení vlády č. 290/2018 Sb. rozhoduje o udělení medaile ministr sám. Může schválit cizí návrh, ale stejně tak může ocenění udělit z vlastní vůle, bez jakéhokoli externího doporučení. Žádná nezávislá komise, žádné víceúrovňové síto, žádný kontrolní mechanismus. Ministr chce, ministr dá. V běžném provozu je to efektivní. V momentě, kdy ministra a laureáta pojí sedmnáct let společné kariéry, se z efektivity stává slabina.
Nikdo netvrdí, že Macinka porušil zákon. Tvrdíme, že systém, který umožňuje bývalému podřízenému bez jakéhokoli filtru ocenit svého bývalého nadřízeného, je systém bez studu.
Klaus mezi diplomaty
Podívejme se na seznam dosavadních laureátů. Madeleine Albrightová, Karel Schwarzenberg, Javier Solana, George Robertson, Michael Žantovský, Alexandr Vondra, Mustafa Džemilev. Kariérní diplomaté, exministři zahraničí, bezpečnostní osobnosti, zahraniční partneři. Lidé, jejichž profesní příběh je přímo a neoddělitelně svázán s diplomacií.
Klaus do této sestavy nezapadá. Je to domácí politický architekt, premiér, prezident, spolutvůrce polistopadového státu. Jeho vliv na zahraniční politiku byl reálný, ale zprostředkovaný: formoval ji z pozice hlavy státu a předsedy vlády, nikoli jako diplomat. Kritéria medaile jsou sice dostatečně široká, aby Klause pojala, jenže právě ta šíře je problém. Když se do diplomatického ocenění vejde kdokoli, kdo kdy ovlivnil zahraniční politiku, přestává být oceněním a stává se dárkem.
Pro srovnání: když Macinka loni v prosinci předal tutéž medaili bývalé velvyslankyni Evě Filipi, nikdo se neptal proč. Celoživotní diplomatická služba mluví sama za sebe. U Klause se ptát musíme.
Personální řetězec, který nelze ignorovat
Kdyby šlo o izolované gesto, dalo by se mávnout rukou. Jenže ono izolované není. Macinka na Černín přivedl Jiřího Weigla, dlouholetého výkonného ředitele Institutu Václava Klause, i Jindřicha Forejta, dalšího muže z klausovského okruhu. Sám ministr připustil, že většinu svých poradců zná právě z institutu nebo z Hradu. Institut Václava Klause tak nefunguje jako paměťová instituce kolem penzionovaného státníka, funguje jako personální zásobárna pro ministerstvo zahraničí.
Řetězec je průhledný: Klaus → Hrad → Institut → Černín → medaile zpět Klausovi. Formálně jde o sérii nezávislých rozhodnutí. Fakticky je to oběh moci a vděku uvnitř jednoho ideového tábora.
Námitka, kterou je třeba vzít vážně
Zastánci Macinky namítnou, že ministr není Klausova loutka. A mají k tomu argument. V únoru 2026 Macinka v Radě bezpečnosti OSN vyzval Rusko, aby zastavilo válku, a řekl, že Ukrajina nebrání jen samu sebe. Klaus v květnu veřejně litoval, že Macinka po nástupu do funkce zamířil do Kyjeva, a přiznal, že čekal větší „racionální posun“ v pohledu na konflikt. Pnutí existuje a není jen kosmetické.
Jenže právě proto je ta medaile tak výmluvná. Macinka se v jedné konkrétní otázce od Klause odchýlil, a vzápětí mu věnuje resortní vyznamenání v den jeho narozenin. Jako by říkal: v detailech se můžeme lišit, ale základní loajalita platí. Stát nemá vypadat jako osobní servis pro staré politické patrony. A přesně tak teď vypadá.
