Pavel stojí na straně stávkujících médií, ale vládě tím podkopává nohy. Měl by se držet stranou

Petr Pavel si v posledních týdnech zvolil stranu. Když veřejně prohlásil, že bude „velice dbát“ na garanci proti politickému zasahování do médií veřejné služby, fakticky převzal klíčový rámec České televize a Českého rozhlasu ve sporu s vládou. Ne rámec technický, ne rámec rozpočtový, rámec existenční. Hlavní riziko je podle něj politické ovládnutí. Jenže tuhle větu neříká premiér, který za mediální legislativu zodpovídá Poslanecké sněmovně. Říká ji prezident, který podle Ústavy není z výkonu své funkce odpovědný nikomu.

Ústava je v tomhle bodě nekompromisně jasná. Článek 67 říká, že vláda je vrcholným orgánem výkonné moci. Článek 68 dodává, že je odpovědna Poslanecké sněmovně. Článek 54 naopak konstatuje, že prezident z výkonu své funkce odpovědný není. To není akademická poučka, je to architektura moci, která má praktické důsledky.

Když Pavel vstoupí do sporu o financování ČT a ČRo a veřejně legitimizuje pozici stávkujících, dodává jim symbolický kapitál, který žádný odborový předák ani generální ředitel nemůže vyrobit sám. Hlas hlavy státu má jinou váhu než hlas zaměstnanců ve stávkové pohotovosti. Jenže za výsledek, za zákon, za rozpočtovou bilanci, za kompromis, bude platit vláda, ne Hrad. Pavel si může dovolit být velkorysý v rétorice právě proto, že neponese politické náklady svého postoje.

Zastavme se u toho, co se vlastně děje. Nejde o „stávku českých médií“, jak se někdy zjednodušeně říká. Dne 22. dubna 2026 vyhlásily odbory ČT a ČRo časově neomezenou stávkovou pohotovost. Důvody jsou dva a oba konkrétní:

Spor přitom není jen o peníze. Společné vyjádření obou institucí z 20. dubna v deseti bodech kritizuje zásahy do kodexů, role mediálních rad, regionálních studií i redakční autonomie. Požadavky jsou explicitní: stáhnout oba návrhy a zřídit odbornou pracovní skupinu. To je legitimní pozice. Ale je to pozice jedné strany sporu, a prezident se k ní přihlásil.

Bylo by snadné odbýt Pavlovo vyjádření jako jednorázové gesto. Jenže ono jednorázové není. V březnu 2026 při podpisu státního rozpočtu veřejně kritizoval vládu za nedostatečné obranné výdaje. V dubnu poslal premiérovi dopis, v němž oznámil, že se v souladu se svým ústavním postavením hodlá postavit do čela české delegace na summitu NATO. Teď přidává mediální spor.

Tři otevřené střety s vládou za tři měsíce. To už není korektiv, to je paralelní mocenské centrum. Pavel si ústavní roli vykládá aktivně, a má na to formální právo. Problém je jinde: aktivní výklad bez odpovědnosti za důsledky vytváří asymetrii, která vládě komplikuje život a voličům zatemňuje, kdo vlastně za co ručí.

Čeští prezidenti do mediálních krizí vstupovali i dříve. Václav Klaus v prosinci 2000 během televizní krize prohlásil volbu vedení ČT za legitimní, odmítl tlak zaměstnanců a otevřeně mluvil o privatizaci instituce. To byla ještě tvrdší intervence než Pavlova dnešní rétorika. Miloš Zeman byl vůči ČT opakovaně kritický, byť z opačného břehu. Vzorec je tedy český: prezidenti se do mediálních sporů zapojují. Otázka není, jestli smějí, ale jestli by měli.

V Evropě je nejbližší srovnání polské: prezident Duda v prosinci 2023 vstoupil do sporu o veřejnoprávní média dopisem premiérovi. Ale i tam šlo o systémový spor o zákonnost, ne o patronát nad konkrétní stávkovou akcí. Prezidentský vstup jako štít jedné strany pracovního konfliktu je v evropské praxi raritou, a měl by jí zůstat.

Pavel má právo říct cokoli. Ústava mu ústa nezavírá. Ale autorita prezidentského úřadu není neomezený zdroj; každé její nasazení do domácího stranického sporu ji trochu opotřebovává. Vláda musí obhájit svůj návrh ve Sněmovně, nést kritiku opozice, vyjednávat s odbory a nakonec přijmout politickou odpovědnost za výsledek. Prezident nic z toho dělat nemusí. Právě proto by se měl držet zpátky, ne proto, že nemá pravdu, ale proto, že nemá účet, na který by ta pravda přišla.

Kdo chce být arbitrem, nesmí nosit dres jednoho z týmů. I kdyby ten dres vypadal sebelíp.