Článek
Pražská rada schválila 15. června 2026 obnovení zvýhodněného měsíčního kuponu pro osoby pobírající složku na živobytí ze superdávky. Cena 165 korun místo běžných 550, sleva sedmdesát procent, účinnost od 1. srpna. Komunální volby jsou 9. a 10. října. Mezi startem opatření a vhozením lístku do urny uplynou necelé dva měsíce. Kdo v tom nevidí kalkul, ten nečte kalendář.
Levné gesto s drahým obalem
Sociální sleva na MHD pro lidi v nejtvrdší příjmové nouzi je správná věc. Tečka. Jenže správná věc provedená ve správný předvolební čas, v minimálním rozsahu a s maximální tiskovou konferencí přestává být sociální politikou a stává se kampaní. Stará verze slevy, která běžela od roku 2021 do září 2025, stála městský rozpočet podle mluvčího ROPID Filipa Drápala asi 1,3 milionu korun za celý rok 2024. Za tu částku Praha nepokryje ani údržbu jedné tramvajové výhybky. Prodalo se 3 366 zvýhodněných kuponů, průměrně 280 měsíčně. To není systémový zásah. To je symbolika s cedulkou „pomáháme“.
Nový režim sice rozšiřuje nárok na celou domácnost uvedenou v potvrzení od Úřadu práce (dřív ho měl jen hlavní příjemce dávky), ale město nezveřejnilo žádný odhad, kolika lidem to reálně pomůže. Orientovat se lze jen podle starých čísel, a ta mluví jasně: jde o stovky lidí měsíčně v milionovém městě.
Byrokratický parkour pro ty nejzranitelnější
Představte si člověka, jehož domácnost žije z příjmu pod 1,43násobkem životního minima. Zákon mu přizná složku na živobytí ze superdávky. Aby si koupil zlevněný kupon, musí:
- Získat elektronické potvrzení přes klientskou zónu Jenda na webu MPSV.
- Nahrát ho do systému PID Lítačka.
- Koupit kupon v mobilní aplikaci nebo přes e-shop Lítačky.
- Celý proces zopakovat každých třicet dní, protože potvrzení má měsíční platnost.
Papírová cesta neexistuje. Přepážka na Na Bojišti, kde se dřív kupony prodávaly fyzicky, tentokrát nefiguruje. Praha v roce 2026 říká svým nejchudším obyvatelům: buď máš digitální gramotnost, nebo máš smůlu. Ironie je dokonalá: město, které se chlubí inkluzí, staví bariéru přesně tam, kde je populace nejzranitelnější. Kdo z příjemců superdávky má stabilní internet, nabitý telefon a chuť každý měsíc procházet dvěma portály?
A proč vlastně jen měsíční kupon? Stará sleva nabízela i čtvrtletní variantu za 444 korun. Nová ji škrtla. Oficiální zdůvodnění zní technicky: třicetidenní režim potvrzení neumožňuje delší předplatné. Prakticky to znamená, že člověk v hmotné nouzi si nemůže koupit klid na tři měsíce dopředu. Každých třicet dní znovu dokazuje, že je dost chudý.
Deset měsíců ticha, dva měsíce před volbami fanfáry
Stará sleva skončila v září 2025, když vstoupila v platnost superdávka a město prohlásilo, že v přechodném období nedokáže nastavit spravedlivá pravidla. Deset měsíců se nedělo nic. Žádný přechodný tarif, žádné provizorní řešení, žádná veřejná debata. Nejchudší Pražané prostě přišli o zvýhodnění a jezdili za plnou cenu, nebo nejezdili vůbec.
A pak, v červnu 2026, se blíží volby a rada náhle nachází cestu. Sjednocený dávkový systém to prý konečně umožňuje. Budiž. Ale proč ne od května? Proč ne od ledna, kdy už bylo jasné, jak superdávka funguje? Odpověď zná každý, kdo někdy sledoval komunální politiku: protože v lednu nikdo nevolí.
Slon v místnosti: kupony pro všechny ostatní
Nejsilnější důvod, proč tohle opatření „nestačí“, nemá se slevou pro nejchudší nic společného. Praha totiž paralelně řeší, a hlavně neřeší, cenu časových kuponů pro statisíce běžných cestujících. Koalice SPOLU mluví o zdražení, protože financování dopravy je podle ní dlouhodobě neudržitelné. Piráti podmiňují zdražení kuponů souběžným zvýšením cen parkování. Výsledek? Patová situace, ve které se neděje nic.
Sleva pro pár set lidí měsíčně je v tomto kontextu politická fikce velkorysosti. Město ukazuje, že „myslí na chudé“, zatímco pro většinu cestujících nemá žádný plán. Dopravní politika Prahy je v permanentním mezi stavu: ani nezdražuje, ani neinvestuje, ani nereformuje. Jen před volbami vytáhne drobný sociální ústupek a doufá, že si toho nikdo nevšimne.
Co by skutečně pomohlo
Kdyby Praha myslela systémově, mohla by prosadit automatické párování nároku na slevu s dávkovým systémem, bez měsíčního dokládání, bez digitálního parkuru. Mohla by rozšířit zvýhodnění na další nízkopříjmové skupiny, které nespadají pod složku na živobytí, ale doprava pro ně stejně představuje zásadní výdaj. Mohla by konečně rozseknout gordický uzel kolem cen kuponů a parkování a přijít s ucelenou dopravní strategií, kde sociální tarif není výjimka, ale součást systému.
Nic z toho se nestalo. Místo toho dostáváme 165 korun měsíčně pro úzkou skupinu, elektronický formulář a tiskovou zprávu dva měsíce před volbami.
Sleva za 165 korun je pro konkrétní rodiny v nouzi reálná úleva, a za to si zaslouží uznání. Jenže jako dopravní politika milionového města je to asi tak ambiciózní jako hašení požáru hrníčkem vody. Hrníček je hezký. Požár hoří dál.
