Článek
Tohle není spor o protokolární křeslo v letadle. Je to okamžik, kdy se stát před svými spojenci dobrovolně rozhodne vypadat jako země, která neví, kdo za ni mluví. Summit NATO je podle samotné Aliance nejvyšší úrovní Severoatlantické rady, setkáním hlav států a vlád, kde se rozhoduje o odstrašení, penězích a strategickém směřování. Česko tam chce poslat delegaci, ze které vyřadí člověka, jenž stát zastupuje navenek a který ještě v květnu na summitu Bukurešťského formátu řešil právě přípravu na Ankaru. Ministr zahraničí Petr Macinka přitom 8. června prohlásil, že na klíčové neformální večeři lídrů by měl být „někdo, kdo skutečně rozhoduje“. Jako by prezident republiky byl figurant z Hradu, který se tam zatoulal omylem.
Ústava mluví jasně, a zároveň dvěma hlasy
Jádro celého sporu tkví v tom, že česká ústava dává oběma stranám legitimní oporu, a právě proto je vládní postup tak problematický. Článek 63 říká, že prezident zastupuje stát navenek a je vrchním velitelem ozbrojených sil. Současně ale platí, že tyto akty vyžadují spolupodpis premiéra nebo pověřeného člena vlády a odpovědnost za ně nese vláda jako vrcholný orgán výkonné moci.
Obě strany tedy stojí na ústavním textu. Jenže existuje něco jako zavedená praxe a zdravý rozum. Petr Pavel vedl české delegace na summitech NATO ve Vilniusu 2023, Washingtonu 2024 i v Haagu 2025. Vláda Andreje Babiše, ta samá vláda, která teď zpochybňuje prezidentovu účast, ještě loni tuto praxi bez námitek akceptovala. Ministerstvo zahraničí v oficiální zprávě ze summitu v Haagu výslovně uvedlo delegaci vedenou prezidentem Pavlem. Co se od té doby změnilo? Ústava zůstala stejná. Změnila se jen politická vůle.
Prezident svůj záměr oznámil premiérovi dopisem z 8. dubna, kde se odvolal na článek 63 a požádal o součinnost. Vláda odpověděla tím, že o delegaci rozhodne sama, a termín posunula na 22. června. Tři týdny před summitem.
Kdo skutečně rozhoduje, a kdo se tváří, že rozhoduje
Macinkou použitá formulace „někdo, kdo skutečně rozhoduje“ je klíčová. Odhaluje totiž, jak vláda vnímá prezidenta: jako ceremoniální přívěsek, ne jako ústavního činitele s reálnou bezpečnostní rolí. A právě tady se vládní argument hroutí pod vlastní vahou.
Ano, operativní řízení armády stojí na vládě, Ministerstvu obrany a náčelníkovi Generálního štábu. Prezident nevelí batalionům. Ale summit NATO není operativní velení. Je to politické jednání o směřování Aliance, o investicích do obrany, o postoji k Ukrajině. A na takových jednáních se od roku 1949 scházejí hlavy států a vlád, ne proto, že by osobně řídily tankové brigády, ale proto, že nesou nejvyšší politickou odpovědnost za bezpečnost svých zemí.
Pohled na oficiální příjezdy na haagský summit v červnu 2025 to potvrzuje: prezidenti Francie, Polska, USA, Finska, Litvy i Česka stáli vedle premiérů Británie, Itálie či Kanady. Každý stát posílá toho, koho jeho ústavní systém určuje. Česká ústava určuje prezidenta jako reprezentanta státu navenek. Tečka.
Rozpočtově ano, politicky chaos
Na obranu vlády je třeba říct jedno: peníze na obranu tečou. Česko v roce 2024 splnilo závazek dvou procent HDP, rozpočet na rok 2026 počítá se 184,7 miliardy korun, tedy zhruba 2,1 procenta HDP. Vláda deklaruje cestu ke třem procentům do roku 2030. Generální tajemník NATO Mark Rutte po dubnové návštěvě Prahy ocenil české příspěvky a řekl, že počítá se „silným Českem v silném NATO“.
Tím absurdnější je, co se děje na politické úrovni. Stát, který plní finanční závazky a buduje vojenské schopnosti, současně vstupuje do summitu se zjevně nevyřešeným domácím konfliktem o to, kdo za něj bude mluvit. Je to jako postavit moderní armádu a pak se před spojenci hádat, kdo drží vlajku. Reputační škoda není hypotetická, je okamžitá. Každý diplomat v Bruselu vidí, že Česko řeší samo sebe místo toho, aby řešilo bezpečnost kontinentu.
Precedens, který se bude těžko vracet
Pokud vláda 22. června rozhodne bez prezidenta, vytvoří precedens. Ne právní, ten může zvrátit příští kabinet nebo Ústavní soud v kompetenčním sporu. Ale politický. Precedens, že vláda může z nejvyššího bezpečnostního jednání Aliance vyřadit hlavu státu, která tam třikrát po sobě jezdila, jen proto, že se jí to politicky hodí.
Prezident má teoreticky cestu přes Ústavní soud; zákon o Ústavním soudu výslovně umožňuje řešit kompetenční spory mezi státními orgány. Prakticky ale do summitu zbývají tři týdny a bez vládní součinnosti nezíská plnohodnotný status oficiální delegace. Čas hraje proti Hradu.
Celý spor přitom není o tom, jestli je Pavel lepší vyjednavač než Babiš. Je o tom, jestli Česko dokáže v otázce vlastní bezpečnosti vystupovat jako jeden stát. Zatím to vypadá, že nedokáže, a spojenci se dívají.
