Článek
Právě tohle je skutečný obsah vládního návrhu, který kabinet Andreje Babiše schválil 15. června 2026. Ne formální zrušení České televize a Českého rozhlasu, to by bylo příliš hlasité, příliš riskantní, příliš snadno napadnutelné. Místo toho se na stůl položil mechanismus elegantnější a nebezpečnější: převod financování pod státní rozpočet, okamžité snížení objemu peněz o zhruba 1,4 miliardy korun a konstrukce, která z nezávislých institucí dělá každoroční prosebníky u vlády. Kdo ovládá rozpočtový kohout, ovládá nakonec i to, co z něj teče.
Miliarda a půl není účetní detail
Čísla nejsou abstraktní. Česká televize dnes hospodaří s poplatkovými příjmy 6,73 miliardy korun. Návrh jí pro rok 2027 přiznává 5,74 miliardy. Český rozhlas přichází z 2,476 miliardy na 2,07 miliardy. Dohromady chybí přes 1,4 miliardy, a to není škrt v rozpočtu na kancelářské sponky.
U ČT jde o instituci s téměř 2 900 zaměstnanci a mzdovými náklady přes 2,9 miliardy korun, kde dvě třetiny odvysílaného obsahu tvoří vlastní produkce. Škrt o miliardu se nedá provést, aniž by se dotkl toho, co lidé vidí na obrazovce. U ČRo je situace ještě průhlednější: rozhlas sám odhaduje výpadek 360 až 370 milionů korun, ohrožení až 200 pracovních míst a zásah do regionálního vysílání, zpravodajství při mimořádných událostech, zahraniční a sportovní žurnalistiky, původní tvorby i obsahu pro děti a seniory. Nejdřív padají drahé a komerčně nenávratné segmenty, přesně ty, kvůli kterým veřejnoprávní média existují.
Tady je jádro problému: nejde o jednorázový škrt, ale o systémovou změnu zdroje. Poplatek stojí mimo každoroční rozpočtové vyjednávání. Státní rozpočet ne. Kdo rozhoduje o penězích, rozhoduje o prioritách. A kdo rozhoduje o prioritách, rozhoduje nakonec o obsahu, i kdyby na to nikdy nevydal jediný pokyn.
Stávka je gesto, zákon je zbraň
Výstražná stávka vyhlášená na 22. června je legitimní a pochopitelná. Zvyšuje politickou cenu návrhu, mobilizuje veřejnost, nutí politiky reagovat. Ale neumí zablokovat zákon. Neumí vytvořit právní nárok na stabilní financování. Neumí změnit pravidla jmenování rad. A navíc i během stávky musí ČT a ČRo zachovat klíčové zpravodajské a publicistické pořady, protože to vyžaduje veřejná služba. Je to signál, ne pojistka.
⚠️ V pondělí 22. 6. vstoupí pracovnice a pracovníci České televize a Českého rozhlasu do jednodenní výstražné stávky, vyhlášené dle Listiny základních práv a svobod iniciativou Veřejnoprávně s podporou odborů ČT a ČRo.
— Veřejnoprávně! (@verejnopravne_) June 17, 2026
Pokud jde o Českou televizi, stávku poznají diváci na všech… pic.twitter.com/jM1tQF72kg
Totéž platí o opoziční kritice. Opozice může tematizovat, brzdit, vytvářet tlak. Ale bez většiny v parlamentu neudrží ani financování, ani pravidla jmenování vedení. Jediná doložená pracovní skupina, která skutečně zasedla (11. května 2026), byla iniciativou opozice, nikoli vlády. Premiér Babiš 17. května veřejně slíbil další debatu s řediteli po koaličním projednání. Místo debaty přišlo 15. června schválení návrhu. Sliby se dávají, zákony se hlasují.
Co by média skutečně ochránilo
Existuje sada konkrétních legislativních pojistek, které fungují jinde v Evropě a které by český zákonodárce mohl, a podle evropského práva měl, přijmout.
- Víceleté financování s indexací. Nizozemský Media Act obsahuje pětileté minimální částky pro veřejnou službu a každoroční indexaci. Stát do systému letos posílá zhruba 980 milionů eur. Rozpočtové financování tam neznamená závislost, protože zákon stanoví vzorec, ne libovůli.
- Transparentní jmenování a odvolávání vedení. Rada Evropy i nařízení EMFA požadují, aby pravidla jmenování a odvolávání garantovala nezávislost a podléhala soudnímu přezkumu. Český návrh naopak staví rady jako „vrcholný orgán dohledu nad činností" instituce, ale současně říká, že za obsah odpovídají výlučně orgány ČT a ČRo, rozpor, který Rada Českého rozhlasu označuje za nebezpečný.
- Přesné zákonné vymezení veřejné služby. Včetně regionální, zahraniční a digitální role. Bez něj může kdokoli argumentovat, že ta či ona redakce „není součástí jádra veřejné služby", a škrtnout ji.
- Nezávislý dohled. Ne politicky obsazený orgán, ale instituce s jasným mandátem a oddělenou odpovědností.
Článek 5 nařízení EMFA výslovně požaduje adekvátní, udržitelné a předvídatelné zdroje pro veřejnoprávní média. Tato část se použije od 8. srpna 2025. Český návrh s pevnou částkou a kritizovaným stropem valorizace tomuto standardu odpovídá asi tak, jako deštník odpovídá povodňové hrázi.
Problém není rozpočet, problém je páka
Babiš veřejně tvrdí, že vláda „určitě nechce mluvit do obsahu“. Možná to i myslí upřímně, dnes. Ale zákon se nepíše pro dnešního premiéra. Píše se pro každého, kdo přijde po něm. A mechanismus, který český návrh zavádí, je dokonalá páka: každoroční závislost na rozpočtové většině, snížený objem prostředků, vágní vymezení veřejné služby a kontrolní orgán s nejasnou rolí. Není třeba vydávat pokyny. Stačí jednou za rok nechat rozpočet „trochu poklesnout“ a počkat, až se instituce sama přizpůsobí.
Španělská RTVE, nizozemská NPO, francouzský a belgický model, všechny ukazují, že rozpočtové financování může fungovat. Ale jen tam, kde zákon obsahuje vzorec, víceletost, indexaci a tvrdé procedurální brzdy. Bez nich je státní rozpočet jen jiné jméno pro politickou kontrolu.
Zákon jako jediná hráz
Dnešní české právo obsahuje některé pojistky: zákaz přímého zásahu rad do výroby, zákonnou definici zdrojů, regionální povinnosti. Jenže všechny se dají změnit obyčejnou většinou. Chybí nezávislý test přiměřenosti financování, chybí víceleté ukotvení, chybí silnější procedurální brzdy proti politické manipulaci. A právě do těchto děr míří vládní návrh.
Česká televize a Český rozhlas nepřestanou vysílat příští rok. Nezmizí z éteru ani z obrazovky. Ale pokud projde zákon v současné podobě, stanou se institucemi, které každý říjen čekají, kolik jim vládní většina přidělí. A instituce, která čeká na milost, se časem naučí být vděčná. To je ten okamžik, kdy veřejnoprávní média přestávají existovat, i když jejich logo stále svítí v rohu obrazovky.
