Stát říkal, že covidové vakcíny jsou bezpečné. Teď na to doplácí a vydává odškodné

Stát v prosinci 2020 spustil nejmasivnější očkovací kampaň v novodobé historii země. Vakcíny označil za bezpečné, účinné a klíčové pro zvládnutí pandemie. Ministerstvo zdravotnictví tvrdilo, že očkování „dokáže až z 90 % ochránit lidi před nákazou.“ SÚKL mluvil o „bezpečných a účinných vakcínách.“ A protože stát věděl, že žádný lék není bez rizika, převzal zákonem č. 569/2020 Sb. odpovědnost za případnou újmu na sebe. Jenže jedna věc je odpovědnost napsat do zákona a druhá věc je ji skutečně nést. A právě tady se příběh láme.

Problém nikdy nebyl v textu zákona. Problém byl v tom, co se z něj v praxi stalo. Odškodňovací systém, který měl chránit lidi ochotné nechat se naočkovat ve jménu kolektivní imunity, se proměnil ve filtr propouštějící téměř výhradně případy na prahu smrti. Kóma, kolaps životních funkcí, úplná ztráta soběstačnosti, to byl reálný práh, pod kterým žádost neprošla. Člověk s myokarditidou po třetí dávce, s měsíci pracovní neschopnosti a trvalým omezením, stál před systémem, který mu de facto říkal: „Netrpíš dost.“

A to je morální skandál. Stát lidi k očkování aktivně vedl. Strategie z prosince 2020 výslovně cílila na co nejširší proočkovanost. Kdo poslechl, kdo důvěřoval institucím, kdo se nechal přesvědčit argumentem o solidaritě, ten v případě komplikací narazil na zeď. Odpovědnost existovala na papíře. V praxi neexistovala pro nikoho, kdo přežil.

Změna nepřišla z ministerstva. Nepřišla z parlamentu. Přišla z jednací síně, a trvalo to roky.

Časová osa je výmluvná:

Šest let. Šest let musel systém dozrát k závěru, který Městský soud formuloval už v roce 2024. Šest let, během kterých podle veřejně dostupných informací nebyla pozitivně vyhodnocena ani jedna žádost o kompenzaci po covidové vakcíně. Ani jedna.

Důležité je říct, co rozsudek neznamená. Neznamená, že vakcíny byly nebezpečné. Neznamená otevření stavidel pro každého, kdo měl po očkování den horečku. Nejvyšší soud nezrušil důkazní břemeno ani nevytvořil katalog diagnóz.

Co udělal, je zásadnější a subtilnější: změnil práh závažnosti. Nově stačí lékařsky diagnostikovatelná újma s významným a dlouhodobým dopadem, tedy delší pracovní neschopnost, závažnější trvalé následky, nezanedbatelné náklady léčení, podstatné snížení kvality života. Modelovým případem je myokarditida po třetí dávce, ale rozhodující není název diagnózy. Rozhodující je, jak tvrdě zasáhla do života.

Ministr Válek 8. června reagoval slovy, že zákon byl „napsán nejasně“ a že ministerstvo „chtělo odškodňovat větší počet lidí.“ Budiž. Ale nejasně napsaný zákon existoval šest let a ministerstvo za tu dobu neudělalo nic, co by nejasnost odstranilo. Musel přijít soud.

SÚKL za rok 2021 evidoval 10 633 hlášení podezření na nežádoucí účinky covidových vakcín. Za rok 2022 to bylo 2 260, za rok 2023 už jen 247 a za rok 2024 pouhých 73. Klesající čísla odrážejí klesající počet dávek, ne klesající riziko. A je třeba zdůraznit: hlášení podezření není totéž co prokázaná újma. Jde o signály, ne o rozsudky.

Jeden signál ale vyčnívá. SÚKL v ročním přehledu za rok 2021 popsal případ úmrtí po vektorové vakcíně, kde označil vztah k očkování za „velmi pravděpodobný"; šlo o syndrom trombózy s trombocytopenií. Jeden člověk. Jeden potvrzený případ, kde úřad sám řekl: ano, tohle udělala vakcína. A přesto systém odškodnění zůstával zavřený.

Srovnání se zahraničím je přitom zdrcující. Podle právní komparace AK Sudolská Estonsko odškodňuje při vážném zranění trvajícím alespoň čtyři měsíce, Finsko při poruše tělesných funkcí nad 30 dnů, Polsko při hospitalizaci nad 14 dnů, Rakousko při pracovní neschopnosti delší než 24 dnů. Česko nemělo žádný srozumitelný práh, mělo jen mlhu, ve které se ztrácel každý, kdo nebyl na prahu smrti.

Nárok se uplatňuje u Ministerstva zdravotnictví. Teprve pokud ministerstvo nevyhoví, přichází na řadu civilní soud. Promlčecí lhůta je tříletá a běží od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o újmě. Nahrazuje se bolest, ztráta na výdělku, ztížení společenského uplatnění a účelně vynaložené náklady léčby. Pevný strop zákon nestanoví; výše závisí na prokázané závažnosti konkrétního případu.

Po rozsudku Nejvyššího soudu se okruh oprávněných reálně rozšiřuje. Ne na každého, kdo měl po vpichu bolavou paži. Ale na lidi, kterým vakcína prokazatelně změnila život a kteří to dosud nemohli úspěšně uplatnit, protože systém od nich vyžadoval, aby byli prakticky mrtví.

Stát převzal odpovědnost v prosinci 2020. Reálně ji začal nést až v červnu 2026. Těch šest let mezi slibem a jeho naplněním je účet, který žádný rozsudek nezaplatí.