Tak jsme se dočkali: Turek poprvé promluvil ve Sněmovně. Snad na dlouhou dobu naposledy

Filip Turek vstoupil do poslaneckého mandátu 4. října 2025. Od té chvíle na plénu Sněmovny neřekl ani slovo, žádný dotaz, žádná faktická poznámka, žádný procedurální vstup. Až 11. června 2026, při druhém čtení novely stavebního zákona, přišel k mikrofonu poprvé. A předvedl přesně ten druh politického divadla, po kterém si člověk přeje, aby se opona zase zatáhla. Přišel totiž oznámit, že se nepřihlásí k vlastnímu pozměňovacímu návrhu. Sedm měsíců ticha zakončených veřejnou kapitulací, to je bilance prvního velkého parlamentního momentu vládního zmocněnce pro klimatickou politiku.

Turkův pozměňovací návrh měl obcím dát právo „oddálit“ akcelerační oblasti pro větrné elektrárny a stanovit minimální odstup 900 metrů od zástavby. Prodával ho jako kompromis, tvrdil, že přísnější verze by výstavbu znemožnily úplně. Jenže mezi nahráním návrhu do systému a samotným vystoupením proběhla koaliční rada, na níž se řešila debata s Evropskou komisí. A výsledek byl jednoznačný: Turek dostal pokyn couvnout. Sám na plénu parafrázoval hrozbu zastavení „deseti, možná dvaceti a možná i více miliard“ z Národního plánu obnovy. Pak požádal poslance, aby jeho návrh nepodporovali. Návrh tak zůstal v systému jako procedurální mrtvola, bez přihlášení ve druhém čtení o něm Sněmovna prostě nehlasuje.

Finanční kontext je drtivý. V roce 2026 Česku zbývaly dvě závěrečné žádosti o platbu z evropského Fondu obnovy v celkovém objemu zhruba 48 miliard korun; jen květnová šestá žádost měla hodnotu kolem 25 miliard. Jedním z milníků, které musí být splněny do 31. srpna 2026, je právě vymezení akceleračních oblastí. Česko přitom v červnu 2026 nemělo vymezenou jedinou takovou zónu, ministerstvo pro místní rozvoj teprve chystalo změnu územního rozvojového plánu. Turkův návrh by tento už tak napjatý harmonogram mohl torpédovat. Koalice si spočítala, že desítky miliard z Bruselu stojí víc než Turkova póza ochránce obcí. A Turek se podřídil.

Podle nás je tohle jádro celé epizody. Ne obsah návrhu, ne vzdálenost větrníků od zástavby, ne technické parametry akceleračních zón. Jde o to, že poslanec, který svou politickou identitu staví na odporu vůči Green Dealu, při prvním střetu s reálnými důsledky okamžitě ustoupil. Ne proto, že by změnil názor. Proto, že mu to řekli.

Zvláštní je i logika, kterou Turek uplatňuje selektivně. U větrných elektráren hájil právo obcí říct ne, obecní souhlas jako pojistka, lokální veto jako demokratický princip. Jenže tentýž politik podle Seznam Zpráv u spaloven nebezpečného odpadu prosazuje přesně opačný přístup: zařazení mezi stavby veřejného zájmu, které lokální odpor obcházejí. Argument? Nedostatek kapacit a blokace v území. Jinými slovy: když se to hodí jeho agendě, obec má mít slovo. Když ne, obec překáží. Tenhle dvojí metr není kompromis. Je to oportunismus zabalený do populistické rétoriky.

Turek svůj projev zakončil útokem na Green Deal a varováním před „zeleným hrobem“. Marian Jurečka mu obratem vytkl šíření dezinformací a strašení lidí. Ale skutečný problém není v tom, co Turek řekl. Je v tom, co udělal, respektive neudělal. Za 250 dní mandátu nepředložil na plénu jedinou úspěšnou iniciativu. Jeho první a zatím jediný legislativní počin skončil tím, že se od něj sám distancoval. Vláda mezitím akcelerační zóny výrazně osekala, z původních zhruba 2 685 km² na 474 km², a zavedla pro obce finanční motivaci: provozovatel větrné elektrárny odvádí 50 korun za každou megawatthodinu, z čehož 98 procent jde místní obci. Ústupky se děly i bez Turka. Jen potichu a funkčně.

Poslanec, který sedm měsíců mlčí a pak vstane, aby veřejně oznámil, že vlastní návrh stahuje, nepředvádí politickou odvahu. Předvádí přesně to, čím je: hlasitou kulisu bez reálného vlivu.