Článek
Ministerstvo financí začátkem června představilo reformu třetího pilíře s marketingovým názvem „Lepší penzijko“ a hlavním lákadlem: milion korun navíc pro každého, kdo začne spořit před třicítkou. Zní to jako štědrý dárek. Jenže ten milion není šek od státu. Je to modelový výpočet postavený na řadě předpokladů, z nichž každý může selhat, a stát nad žádným z nich nemá kontrolu. Nejpodstatnější ale není to, kolik vláda přidá. Nejpodstatnější je, co tím říká: bez soukromého spoření budete ve stáří chudí. A to je věta, kterou by měl slyšet každý, kdo ještě věří, že ho průběžný důchod uživí.
Milion, který není milionem
Vládní číslo zní konkrétně: 1 040 157 korun. Tolik má podle materiálu Ministerstva financí činit rozdíl mezi starým a novým nastavením penzijního spoření: 599 855 korun oproti 1 640 012 korunám v dnešních cenách, které člověk nashromáždí do pětašedesáti let. Politici z toho udělali slogan „milion pro mladé“. Realita je složitější a méně lákavá.
Aby člověk na ten milionový rozdíl dosáhl, musí splnit celou sadu podmínek:
- Začít spořit ve 30 letech, ne ve 40.
- Vkládat 1 000 Kč měsíčně a mít zaměstnavatele, který přidá dalších 300 Kč.
- Valorizovat vklady tempem růstu mezd.
- Držet vysoký podíl akcií s předpokládaným výnosem 7,5 % ročně.
- Počítat s inflací 2,5 % a poplatky sníženými na 0,50 %.
- A hlavně: spořit nepřetržitě 35 let v systému, jehož pravidla se nezmění.
To poslední je klíčové. Stát neprodává garanci. Prodává ilustraci. A mezi ilustrací a slibem je propast, do které se vejde celá jedna generace střadatelů.
Chcete 3, nebo 16 tisíc k důchodu? V nefunkčním českém penzijku máte po čtvrt století spoření typicky to první. Kdyby ho ale nebrzdila malá podpora mladých, vysoké poplatky a nevýnosné strategie, s dřívějším vstupem by běžná renta mohla vzrůst pětinásobně. Popisujeme, proč české… pic.twitter.com/jIkgbeWBJE
— PAQ Research (@paq_research) May 27, 2026
Stát, který mění pravidla každých pár let
Důvěra v pětatřicetiletý horizont by dávala smysl, kdyby třetí pilíř měl za sebou pětatřicet let stability. Nemá. Pravidla se měnila v roce 2013, kdy skončilo staré penzijní připojištění a nastartovalo doplňkové penzijní spoření, s výsledkem, že ke konci roku 2013 mělo nový systém pouhých 76 700 klientů, zatímco ve starém sedělo skoro pět milionů lidí. V roce 2024 přišla další změna státních příspěvků a starobní důchodci ztratili nárok na podporu. V roce 2026 následovala opravná novela pro „uvězněné“ seniory. A teď další velký zásah.
Tři zásadní přestavby za třináct let. A vláda chce, abychom věřili, že ta čtvrtá vydrží pětatřicet.
Právně dnes existuje jen platný zákon, dohled ČNB a navržené přechodné období pro 1,7 milionu klientů v transformovaných fondech, kteří mají být do konce roku 2036 automaticky převedeni do konzervativních účastnických fondů. Žádná ústavní pojistka, žádná mezigenerační smlouva. Jen dnešní návrh zákona odeslaný do meziresortního připomínkového řízení a naděje, že příští vlády ho nerozmontují.
Přiznání zabalené do marketingu
Samo ministerstvo definuje třetí pilíř jako nástroj „ke zmírnění propadu finančních příjmů po odchodu do důchodu“. Studie IDEA při CERGE-EI z ledna 2026 šla dál: stárnutí populace bude ve čtyřicátých letech tlačit na průběžný pilíř tak silně, že kapitálové spoření nemá být luxusní nadstavba, ale nezbytný doplněk. Vláda to neříká větou „státní důchod nebude stačit“. Ale celá reforma stojí právě na tomto předpokladu, a bez něj by neměla důvod existovat.
Podle nás je tohle nejtvrdší pointa celého návrhu. Stát nepřichází s vizí silného veřejného důchodu. Přichází s produktovou opravou dobrovolného spoření: nižší poplatky, investiční strategie životního cyklu, zdvojnásobený státní příspěvek pro mladé do 30 let z 20 na 40 procent vkladu. Jsou to rozumné kroky; snížení poplatků na 0,5 % bez výkonnostní složky je proti dnešním českým aktivním fondům s náklady kolem 1,75 % výrazný posun. Ale i po reformě zůstává český strop vysoko nad švédským státním defaultem AP7, který si účtuje 0,05 %. Opravuje se přílepek, ne nosná zeď.
Komu to pomůže, a komu ne
Přímé zvýhodnění míří na úzkou skupinu. Z necelých čtyř milionů smluv v systému spadá do kategorie „do 29 let“ asi 263 tisíc klientů, dalších 171 tisíc jsou nezletilí. Dohromady zhruba 433 tisíc lidí. Zbytek, miliony střadatelů v konzervativních fondech s minimálním zhodnocením, dostane nižší poplatky, ale pro plný efekt bude muset aktivně změnit strategii. A 1,7 milionu klientů v transformovaných fondech čeká buď dobrovolný přechod, nebo automatický převod v roce 2036.
Rozpočtový dopad ministerstvo odhaduje na 1,2 miliardy korun ročně. Za tu cenu stát kupuje příběh o zodpovědnosti mladé generace. Je to levné. Možná příliš levné na to, aby to bylo víc než gesto.
Nová možnost jednorázového výběru (až třetina vlastních vkladů a jejich zhodnocení po deseti letech spoření, bez sankce, do 36 let věku) je pragmatický ústupek realitě: mladí lidé nechtějí zamykat peníze na celý život. Ale zároveň je to přiznání, že ani sám stát nevěří, že dvacátníky přesvědčí čistě důchodovým argumentem.
Slib bez ručitele
Dá se čekat, že „Lepší penzijko“ projde legislativním procesem; ministerstvo pracuje se spuštěním od roku 2027, přesné datum účinnosti zatím nezveřejnilo. Matematika návrhu je v pořádku: kdo začne dřív, spoří déle a investuje dynamičtěji, skončí s vyšší částkou. To není objev, to je složené úročení. Expertní recept, který IDEA publikovala už v lednu, vláda v červnu politicky zabalila a podepsala.
Problém není v aritmetice. Problém je v tom, že stát žádá od třicátníků pětatřicetiletou disciplínu, zatímco sám nedokázal udržet pravidla beze změny ani třináct let. A místo toho, aby řešil demografii, náhradový poměr a financování průběžného pilíře, nabízí produktovou vylepšovačku a doufá, že ji lidé přijmou jako řešení.
Kdo chce spořit, ať spoří, čím dřív, tím líp. Ale ať to dělá s vědomím, že milion na konci cesty není slib státu. Je to přání, které stát nemá čím podepřít.
