Že politici nebudou zasahovat do obsahu ČT? Naivní představa, někteří už se nemůžou dočkat

Nezačíná to zákazem odvysílat reportáž. Nikdy to tak nezačíná. Začíná to změnou peněz, změnou lidí a změnou pravidel, a teprve potom se jednoho dne zjistí, že reportáž, která by ještě před rokem vznikla, prostě nevznikne. V prvním pololetí roku 2026 se v Česku stalo něco, co si zaslouží pojmenovat nahlas: tři dosud oddělené linie politického tlaku na Českou televizi se poprvé spojily do jednoho proudu. Vláda schválila zákon, který mění financování. Rada ČT zasáhla do dramaturgie hlavního politického pořadu. A politik, jehož nezvání celý spor odstartovalo, nakonec v pořadu seděl, zatímco jeho dlouholetý moderátor odcházel.

Nejúčinnější páka na jakoukoli instituci jsou peníze. A právě tu vláda Andreje Babiše v červnu 2026 přetavila z programového slibu v legislativní realitu. 15. června kabinet schválil návrh zákona, který ruší koncesionářské poplatky a nahrazuje je příspěvkem ze státního rozpočtu, pro rok 2027 ve výši 5,74 miliardy korun.

Zní to neutrálně. Technická změna. Jenže rozdíl je zásadní: poplatek platí občan přímo a jeho výše se mění zákonem, tedy pomalu a viditelně. Rozpočtový příspěvek schvaluje vláda a Sněmovna každý rok znovu. Každý rok je příležitost podmínit, zkrátit, pohrozit. Každý rok je nová vyjednávací páka.

A to není spekulace. Stačí se podívat na Slovensko, kde podle Reportérů bez hranic zákon o přeměně RTVS na STVR dal vládní většině efektivní kontrolu nad radou i ředitelem právě poté, co byly zrušeny koncesionářské poplatky a zvýšena závislost na státním rozpočtu. Česká vláda přitom v programovém prohlášení současně slibuje „zachování nezávislosti“ veřejnoprávních médií. Slibovat nezávislost a zároveň budovat finanční závislost, to není paradox. To je metoda.

Rada České televize má osmnáct členů volených Sněmovnou a Senátem. Jmenuje a odvolává generálního ředitele. Schvaluje rozpočet i dlouhodobé plány. Řeší stížnosti. Na papíře je to pojistka veřejného zájmu. V praxi je to převodová páka mezi politickou vůlí a chodem instituce.

Na jaře 2026 se tato páka otočila zcela konkrétním směrem. Rada projednávala sérii stížností na Otázky Václava Moravce, a jádrem sporu bylo systematické nezvání předsedy SPD Tomia Okamury. Ze zápisu z únorového jednání Rady vyplývá, že se měnilo workflow redakce, zaváděla evidence hostů a revidovaly postupy. 8. března byl Okamura do pořadu pozván. Téhož dne Václav Moravec oznámil odchod.

Spojitost? Vedení ČT ji oficiálně popřelo. Ale časová souslednost mluví sama za sebe a v registru projednaných stížností Rady se objevilo i podání označené jako „nepřiměřené zasahování RČT do dramaturgických rozhodnutí ČT“. Jinými slovy: i uvnitř systému si někdo všiml, že hranice mezi kontrolou a režií se posunula.

A Rada se navíc obměňuje. V červnu Senát otevřel výběr nového člena po rezignaci Jiřího Padevěta. Web ČT uvádí sedmnáct jmen místo zákonných osmnácti. Každé nové jméno je politické rozhodnutí, a v atmosféře roku 2026 je těžké předstírat, že jde o čistě odbornou nominaci.

Existuje rozdíl mezi tím, kdo tlak artikuluje, a tím, kdo ho realizuje. SPD ve svém volebním programu pro rok 2025 formuluje kapitolu s názvem, který nelze přeslechnout: „Česká televize: reforma za objektivitu místo propagandy.“ Navrhuje sloučení ČT, Českého rozhlasu a ČTK do jedné státem placené zpravodajské instituce a proměnu veřejnoprávních médií v „platformu pro podporu české kultury“.

To je explicitní obsahová představa. Ne kritika hospodaření, ne technická debata o poplatcích, rovnou vize, co má televize vysílat a v jaké institucionální podobě má existovat. Okamura přitom není jen autor programového dokumentu. Je to politik, jehož nezvání do hlavního diskusního pořadu se stalo předmětem zásahu Rady, interních změn v redakci a symbolického odchodu moderátora, který pořad dvě desetiletí definoval.

Podobně pak mluvil i další politik SPD, Josef Nerušil, který přímo řekl, že cílem je posílit kontrolu nad penězi i obsahem ČT.

Vládní kabinet postupuje jinak, tišeji, ale účinněji. Programové prohlášení z ledna 2026 neobsahuje slovo „propaganda“. Místo toho nabízí úhledné formulace: „aktualizace definování veřejnoprávní služby“, „odstranění duplicitních nákladů“, kontrola přes NKÚ. Každá z nich zní rozumně. Dohromady tvoří souřadnicovou síť, ve které se prostor pro nezávislé rozhodování zužuje.

Podle Reportérů bez hranic bylo maďarské veřejnoprávní vysílání za vlády Viktora Orbána proměněno v propagandistický stroj a politicky spřízněné síly tam kontrolují kolem osmdesáti procent mediální krajiny. Polsko prošlo obdobným cyklem za vlád PiS v letech 2015–2023 a po nástupu Donalda Tuska se důvěryhodnost veřejných médií obtížně obnovuje.

Česko v červnu 2026 není v žádné z těchto fází. Ale některé signály (převod financování na státní rozpočet, tlak na složení Rady, zásah do dramaturgie konkrétního pořadu, vládní plán redefinovat veřejnou službu) připomínají ranější stadia slovenského vývoje. Ne jako kopie, ale jako vzorec: nejprve se změní pravidla hry, pak se změní hráči a teprve nakonec se změní obsah. A v tu chvíli už je pozdě protestovat, protože formálně se nic nezákonného nestalo.

Kdo chce ovlivnit obsah televize, nemusí volat redaktorovi. Stačí mu ovládat rozpočet, obsazovat radu a definovat, co je a co není veřejná služba. Všechny tři nástroje jsou v roce 2026 v pohybu současně. To není paranoia. To je popis stavu.

Otázka nezní, jestli politici budou zasahovat do obsahu České televize. Otázka zní, jestli si toho všimneme dřív, než to bude hotová věc.