Článek
Dvě strany, které se navzájem považují za ztělesnění všeho špatného v české politice, stojí u stejného slova a tváří se, že mluví o tomtéž. SPD chce referendum jako páku, kterou občané přetlačí Parlament. Piráti ho chtějí jako pojistku, kterou občané Parlament výjimečně zkorigují. Průnik existuje, ale jen na úrovni slovníku, ne na úrovni projektu. A právě v tom spočívá ironie, která stojí za rozebrání.
Jedno slovo, dva světy
Referendum je v české politice zaklínadlo. Stačí ho vyslovit a okamžitě se kolem něj seskupí lidé, kteří by spolu jinak nepili ani kávu. SPD v únoru 2026 ve svém politickém usnesení označila celostátní referendum za „dlouhodobou prioritu“ a požaduje jeho přijetí s účinností nejpozději od roku 2027. Model má být široký, závazný, s dosažitelnými podmínkami pro vyvolání a s povinností vlády i Parlamentu výsledek respektovat. Jinými slovy: občan rozhodne, politik poslechne.
Piráti ve svém platném programovém bodu z listopadu 2023 mluví o něčem podstatně jiném. Státní referendum ano, ale výjimečně, pro hodnotové společenské otázky, bez možnosti měnit Ústavu a mezinárodní smlouvy. Jejich starší materiál z roku 2018 šel ještě dál a navrhoval dvě úrovně referend, běžné a ústavní, s přísnějším režimem pro otázky typu členství v EU. To není páka. To je hasicí přístroj za sklem s nápisem „rozbít jen v případě nouze“.
Že se obě strany potkávají u téhož institutu, je fakt. Že by se potkávaly u téhož záměru, je iluze.
Ironie, která bolí obě strany
Zdeněk Hřib po svém znovuzvolení předsedou Pirátů v lednu 2026 rámoval stranu jako tvrdou opozici vůči vládě, kterou popsal jako spojení „populistů s extremisty“. Piráti se stylizují do role strážců liberální demokracie, kteří hlídají pravidla hry. A přesto právě u přímé demokracie, u nástroje, který bývá v západoevropském diskurzu nejčastěji spojován s populistickým tlakem na instituce, se ocitají na stejné straně barikády jako SPD.
Pro SPD je to naopak důkaz, že „lid chce referendum“ napříč spektrem. Jenže ten důkaz se rozpadá, jakmile se podíváte na parametry. SPD chce, aby se hlasovalo o korespondenční volbě, podmínkách přijímání uprchlíků, přijetí eura nebo zrušení poplatků za veřejnoprávní média, to jsou příklady z petice, kterou projednal petiční výbor Sněmovny. Piráti by většinu těchto témat buď nepustili do referenda vůbec, nebo by je svázali pojistkami tak těsnými, že by výsledné hlasování připomínalo spíš akademický seminář než lidové rozhodování.
Ironie tedy nespočívá v tom, že by se SPD a Piráti sblížili. Spočívá v tom, že na stejný nástroj promítají dvě skoro opačné představy o tom, jak má demokracie krotit moc.
Sněmovní stopa existuje, koalice nikoli
Kdo hledá v tomto průniku zárodek nového politického bloku, bude zklamán. Petiční výbor Poslanecké sněmovny v únoru 2025 doporučil příští Sněmovně, aby se návrhem ústavního zákona o celostátním referendu zabývala. To je důležitý institucionální signál; téma má formální parlamentní stopu, ne jen stranickou agitaci. SPD tlačí na rychlé přijetí, Piráti drží referendum v programu.
Ale stabilní všesněmovní blok pro referendum neexistuje. Spolehlivě doložitelný je zatím jen tento dvojí tlak z opačných pólů spektra. U ostatních stran je potřeba oddělit historické postoje od letošních, a to se v současné konstelaci mění rychleji, než stačí schnout tiskové zprávy.
Pikantní je ještě jeden detail. SPD v únoru 2026 tvrdí, že referendum se „na náš návrh stalo součástí programového prohlášení nové vlády“. V otevřeném textu programového prohlášení z ledna 2026 se ale slova „referendum“, „celostátní“ ani „přímá demokracie“ nenacházejí. Buď je schované v nějakém přílohovém dokumentu, ke kterému se veřejnost nedostala, nebo si SPD přivlastňuje zásluhu za něco, co v dohledatelném textu neexistuje. V české politice není ani jedna varianta překvapivá.
Švýcarsko jako zrcadlo české debaty
Kdykoli se v Česku mluví o referendu, někdo zmíní Švýcarsko. Oprávněně. Na federálním portálu švýcarské vlády najdete pravidelné termíny lidového hlasování jako samozřejmou součást politického kalendáře; 14. června 2026 se tam hlasovalo o dvou návrzích. Fakultativní referendum lze vyvolat 50 000 platnými podpisy do sta dnů od zveřejnění aktu. Žádné drama, žádné existenciální debaty o tom, jestli lid smí rozhodovat. Prostě instituce, která funguje.
Česko je jinde. Nemá obecný rámec pro celostátní referendum, existují jen místní a krajská. A debata se nevede o tom, jak institut technicky nastavit, ale o tom, jestli ho vůbec chceme. SPD říká: chceme ho co nejširší. Piráti říkají: chceme ho co nejbezpečnější. Obě strany mají pravdu v tom, že absence celostátního referenda je anomálie. Obě strany se mýlí, pokud si myslí, že ta druhá chce totéž.
Referendum v Česku zůstává slovem, které spojuje lidi, kteří se neshodnou na jediné větě za ním. A to je možná ta nejpřesnější diagnóza stavu české politiky v roce 2026.
