Článek
Dodnes neobjasněná vražda Stevana Markoviće odhalila Delonovo spojení s podsvětím a šokovala Francii. Aféra, která přerostla v politický skandál, se začala psát prvního říjnového dne roku 1968. Právě tehdy bylo na skládce odpadků v obci Élancourt nedaleko Versailles nalezeno tělo neznámého muže v igelitovém pytli. Ruce a nohy měl svázané. Objevil ho jakýsi místní pobuda, jenž okamžitě zalarmoval policii. Na základě otisků prstů a záznamů o pobytu pařížská policie záhy zjistila, že se jedná o jugoslávského občana Stevana Markoviće, blízkého přítele herce Alaina Delona. Po první pitvě bylo oznámeno, že zesnulý byl zabit úderem tvrdým předmětem. Po exhumaci těla však nová pitva ukázala, že Marković byl zabit střelnou zbraní ráže 9 mm, kterou v té době používali profesionální vrazi.
Srbský rváč
Kdo ale vlastně byl Stevan Marković? Narodil se v roce 1937 v Bělehradě a rozhodně to nikdy nebyl žádný svatoušek. Účastnil se pouličních rvaček a legenda říká, že nikdy ze žádného souboje neodešel poražen, hrál jazz a trénoval wrestling ve sportovním klubu. V roce 1958 se spolu se čtyřmi dalšími kamarády vydal na Istrii, údajně na dovolenou, ale o pár dní později všichni ilegálně uprchli přes státní hranice do Itálie a odtud do Francie. Jejich cílem byla Paříž. V Paříži se Stevan připojil ke komunitě emigrantů z tehdejší socialistické Jugoslávie. Než se v létě roku 1965 setkal s Delonem, strávil sedm let v chudobě, žil v levných bytech a živil se, jak se jen dalo, vykonával drobné práce, většinou fotil zahraniční turisty v Paříži. Několikrát se ocitl ve vězení kvůli násilí a krádežím, čas od času mu hrozila deportace, ale vlivné okolí ho vždy podrželo.
S Delonem se seznámil v roce 1965 z iniciativy svého krajana a kamaráda Miloše Miloševiće, tehdejšího hercova tajemníka a bodyguarda v jedné osobě. Ve stejném roce mu Delon na Milošovu žádost pomohl dostat se z vězení v Belgii, kde byl uvězněn za údajně nevědomou účast na loupeži, v níž figuroval jako řidič. „Delon měl rád společnost těch dvou srbských imigrantů, kteří měli pořád kolem sebe spoustu krásných žen a v každé módní pařížské restauraci byl pro ně připravený stůl,“ říká autor knihy o Delonovi a aféře Markovič, Hervé Gattegno.
Marković nebyl prvním mrtvým v Delonově okolí
Prvním, kdo se stal obětí záhadného vyřizování účtů okolo Delona, byl právě Miloš Milošević. Smrt našel v roce 1966 v Hollywoodu, po boku své milenky, herečky Barbary-Ann Thomason, manželky herce Mickeyho Rooneyho. Okolnosti vraždy se nikdy nepodařilo vysvětlit. Dodnes se neví, jestli Miloš zabil Barbaru a sebe, nebo jestli byli zabiti oba. Jeho smrt je mnohými spojována s pozdější vraždou jeho kamaráda Markoviće.
Ten zatím svého přítele bez problému nahradil a začal pracovat jako Delonův osobní strážce a sekretář. Nebyl ale jen zaměstnanec, byl i Alainův kamarád a bydlel přímo v přízemí hercova domu v Paříži. Delon mu nabízel menší role ve filmech, ale Marković těch šancí nevyužil. Peníze, co vydělal, utrácel za hazard a sázení na koňské dostihy a na mejdany, což Delonovi a jeho ženě Nathalii čím dál tím víc vadilo. Šuškalo se dokonce, že měl s Delonovou ženou románek. Manželství ostatně v té době procházelo krizí a pomalu a jistě spělo ke konci.
Nathalie ve společnosti Alaina Delona a přátel
Stevan byl v době svého života po Delonově boku také milencem mnoha manželek slavných Francouzů. Během léta roku 1968 se jeho vztah s Delonovými stále více komplikoval. Manželé chtěli tuto kapitolu uzavřít a nabídli mu tučné odstupné, ale Stevan chtěl víc a stanovil si podmínky, které hvězdný pár nechtěl akceptovat. Předpokládá se, že to byl důvod, proč se uchýlil k vydírání.
Jeho smrt nakonec vyvolala skandál, který otřásal celou francouzskou veřejností. Dostalo se mu pojmenování Aféra Marković.
Stopa vedla do nejvyšších pater
V neděli večer 22. září 1968 byl Marković naposledy viděn naživu, jak nastupuje do taxíku. Na zadním sedadle na něj čekal muž, kterého dva svědci později identifikovali jako Markovićova přítele Uroše Milićeviće, ale později změnili své výpovědi. Milićević měl být jen jedním z klíčových svědků v následném vyšetřování vraždy a poslední osobou, která ho viděla živého. Sledoval prý tehdy zpovzdálí, jak jeho přítel nasedá do taxíku. Ten mu krátce předtím měl naznačit, že jde na důležitou schůzku.
Na základě dopisů, které se u Markoviće našly, policie zpočátku podezřívala, že za vraždou stojí Alain Delon a jeho tehdejší manželka Natalie, stejně jako korsický zločinec François Marcantoni, další z Delonových známých. Zanedlouho byl ovšem v novinách Figaro zveřejněn anonymní dopis, v němž se psalo, že se vysoce postavení státní úředníci a bývalí členové vlády účastnili orgií, které Marković pořádal v Delonově domě. Přičemž měl shromáždit velké množství kompromitujících fotografií hostů, které mohly poškodit jejich společenské postavení.
Georges Pompidou
V dopise se také uvádělo, že jistý Jugoslávec jménem Akov o tom má důkazy. Od té chvíle se z vraždy stala politická aféra. Mělo jít o fotografie zvláštní povahy, na nichž byla údajně Claude Pompidou, manželka tehdejšího francouzského premiéra Georgese Pompidoua. Aféra nabrala podobu spiknutí namířeného proti Pompidouovi s cílem zabránit jeho kandidatuře v prezidentských volbách, které podle Pompidouova pevného přesvědčení provedli lidé blízcí generálu Charlesi de Gaullovi. Premiér veřejnosti oficiálně sdělil, že všechny řeči o Markovićově aféře jsou jen fámy. Přiznal sice, že se s manželkou účastnil večírků s Markovićem a Delonem, ale zároveň tvrdil, že žena na fotografiích je prostitutka, která se jeho manželce prostě podobá. Mnozí se přesto domnívali, že Markovićovu vraždu nařídil právě on. Fámy zpočátku Pompidouovu kampaň poškodily, nakonec je ale ustál a volby v roce 1969 vyhrál.
Film se mu protnul se životem
Alain Delon byl ohledně této události několikrát vyslýchán. V době vraždy právě natáčel na jihu Francie film Bazén s Romy Schneider, Jane Birkin a Mauricem Ronetem, v němž se dopustil chladnokrevné vraždy. Kriminalisté se na počátku vyšetřování vydali za ním do Saint-Tropez, kde byl ubytovaný v jedné z vil, aby se dozvěděli víc o jeho vztahu k Markovičovi a jejich podezřelých kontaktech. Spisovatel a novinář Hervé Gattegno o tehdejším Delonově chování napsal: „Tři dny před výslechem si vlastně Delon zkusil scénu nanečisto. Ve filmu je totiž také vyslýchán policií kvůli vraždě. Při skutečném výslechu mě překvapily jeho chladnokrevné, úsečné a přesně formulované odpovědi.“
Tvrdil například, že svého bodyguarda neviděl od začátku natáčení filmu a že napnutý natáčecí plán mu odjet do Paříže nedovoloval. Jeho alibi bylo zpochybňováno, později se zjistilo, že herec ten den nebyl na place v Saint-Tropez, protože štáb měl volno, ale nikdy nebyly nalezeny pádné důkazy o jeho pohybu v den Markovićovy vraždy. Po vyslechnutí stovek svědků nebyli vrazi odhaleni, ani důvody Markovićovy smrti, a žádný soud se nikdy nekonal. Nejblíže pravdě je patrně domněnka, že Markoviće zabili ti, kteří celou aféru vymysleli, aby politicky zdiskreditovali Georgese Pompidoua. Je téměř jisté, že fotografie z večírků pro dospělé nikdy neexistovaly, vzhledem k tomu, že se na veřejnosti neobjevily ani po více než půl století.
O rozsahu tajemství, jakým byla aféra Marković zahalena a jak nebezpečné bylo zabývat se tímto skandálem, svědčí skutečnost, že navzdory záměru se na toto téma nikdy nenatočil celovečerní film. Filmový režisér Yves Boase jednou prohlásil: „Nepodařilo se mi natočit film o Aféře Marković, i když jsem to moc chtěl a strávil jsem roky sbíráním materiálů. Tlak byl ze všech stran tak silný, že to prostě nešlo. Všechny důkazy byly odstraněny, nic se nedalo oficiálně potvrdit a Alain Delon mi jednou řekl: ‚Budeš mrtvý, pokud ten film natočíš‘. To nebyla hrozba, ale konstatování.“
Sám Alain Delon z celé aféry vyšel s temnou aurou a věčným podezřením, že svého přítele zastřelil on, nebo dal k této vraždě alespoň pokyn. Také se již nikdy nezbavil nálepky muže, který se v mládí scházel s lidmi z podsvětí.
Zdroje:
