Článek
Anna Pavlovna Pavlova, uváděná také v českých pramenech jako Pavlovová, se narodila dne 12. února 1881 na předměstí Petrohradu. Přišla na svět předčasně a dlouho balancovala mezi životem a smrtí. Matce s babičkou se ji ale nakonec podařilo vypiplat. Annina matka Ljubov Feodorovna byla chudá pradlena, otcem měl být Matvej Pavlov, který umřel pouhé dva roky po dívčině narození. Vyskytly se ale určité pochybnosti a říkalo se, že Anna byla ve skutečnosti dcerou bohatého židovského bankéře Lazara Polyakova. Jedná se však o nepotvrzené spekulace.
Osud změnil netradiční dárek
Navzdory skromným poměrům maminka Anně připravila krásné dětství. K osmým narozeninám jí dala neobvyklý dárek. Vzala ji na představení baletu Spící krasavice. Tanec Annu okamžitě uchvátil. Prohlásila, že chce být baletkou a okamžitě maminku přemluvila, aby ji přihlásila do konkurzu do renomované petrohradské carské baletní školy. Čekalo na ni ale zklamání. Nestáli o ni, byla ještě příliš malá a hubená. Začala se tedy připravovat soukromě a za dva roky to zkusila znovu. Tentokráte měla štěstí, ze šedesáti adeptek vybrali jedenáct a ona byla mezi nimi.
Anna Pavlova
Splnil se jí sen, zároveň ale skončilo dětství. Od té chvíle již znala jen dril. Přijetím na prestižní školu navíc ještě zdaleka neměla vyhráno. Pro balet nedisponovala tělesnými předpoklady. Byla příliš subtilní. Výkony pro ni byly fyzicky náročné. Její hubené nohy nedokázaly, to co ostatní zvládli bez problémů. Spolužáci se jí posmívali, volali na ni Koště a snad jí hrozilo i vyloučení. Učitelé si ovšem velmi dobře uvědomovali, že má talent, ale hlavně železnou vůli a neskutečnou píli. Jeden z nich, Pavel Gerdt, Anně poradil, jak skloubit slabou postavu s náročným výcvikem. Balet může pojmout více romanticky, uplatnit v něm svůj oduševnělý zjev, ladnost pohybu a citový prožitek. Anna uposlechla a zrodila se éterická, romantická Anna Pavlova. Školu ukončila v roce 1889 a okamžitě získala angažmá v petrohradském Mariinském divadle, byla to právě ta scéna, kde se v osmi letech zrodila její láska k baletu. Nadále se zdokonalovala a netrvalo dlouho a prosadila se jako sólistka. V roce 1906 byla jmenována primabalerínou a zařadila se mezi nejlepší umělce petrohradské baletní scény. Stala se idolem a všichni chodili hlavně na ni.
Slavné labutí umírání
Nesmrtelnost jí zajistila role Umírající labutě. Geniální choreografii pro ni vytvořil její spolužák ze studií Michael Fokin. Muž, jenž při své tvorbě vycházel z tradic ruského baletu, který ale transformoval do moderního tance, v němž se vzájemně doplňovaly pohyb, hudba, kostýmy a dekorace tak, aby odpovídaly charakteru postav. Choreografickou miniaturu Umírající labuť stvořil na hudbu Camilla Saint Säense. Ten později neskromně prohlásil: „Madam, díky vám jsem si uvědomil, jak skvělou hudbu jsem složil!“ Nebyl daleko od pravdy, Umírající labuť se stala jedním ze symbolů ruského baletu dvacátého století, Anně přinesla světovou slávu a dodnes je na repertoáru současných slavných tanečnic.
Anna Pavlova v roce 1900
Slávu baletu začala Anna šířit i za hranice Ruska. Stala se historicky první baletkou, která se vypravila na turné kolem světa. Zprvu ji doprovázel soubor Michaela Fokina, později si založila svou vlastní skupinu. Nějaký čas byla v angažmá v Ďagilevově Ruském baletu v Paříži, nebyla ale kolektivní typ, nechtěla se dělit o slávu a nerada poslouchala příkazy. Setrvala tu proto jen krátce. Nadále vystupovala nejen na věhlasných evropských scénách či v Metropolitní opeře v New Yorku, ale vydala se i do zemí, kde dosud tento druh umění neznali. V Mexiku propojila aztécké folklórní prvky s klasickým baletem. Úspěch slavila i v Japonsku či Indii. Stala se nejslavnější, ale ve své době i nejbohatší tanečnicí.
Labuť Jack měla k tanečnici blízko
Soukromí si střežila. Žila se svým manažerem a impresáriem Victorem Dandrem, za něhož se v Paříži tajně provdala. Navzdory tomu, že původně patřil k petrohradské zlaté mládeži, stal se pro vytíženou tanečnici ideálním partnerem. Převzal veškerou agendu týkající se její kariéry, stejně tak chod jejich společné domácnosti. Anna se plně mohla soustředit na své povolání. Od roku 1912 společně žili v Londýně v krásném domě, u něhož si Anna nechala vybudovat umělé jezírko, v němž plavaly její milované labutě. Byla vůbec velkou milovnicí zvířat, siamských koček, psů i exotických ptáků a často se s nimi nechávala fotografovat. S jednou z labutí jménem Jack si vybudovala pevné pouto, vztah plný mazlení a objímání.
Na krátkou dobu se Anna Pavlova ještě vrátila do Petrohradu, ale po roztržce s vedením Mariinského divadla v roce 1913 se rozhodla žít trvale v cizině. V Rusku naposledy vystoupila v létě roku 1914. Pak již svoji rodnou zemi nikdy více nespatřila. Po bolševické revoluci to ani nebylo možné.
Bez tance nedokázala žít
Po skončení první světové války nadále pořádala světová turné. Umělecky se ale již příliš nevyvíjela. Program vystoupení byl složen většinou z baletních miniatur, ukázek z repertoáru Mariinského divadla a koncertních čísel. Jako celek byl uveden pouze balet Spící krasavice, který ji tolik zaujal v dětském věku a přivedl ji na baletní dráhu. Nedokázala a hlavně ani nechtěla odpočívat. Odhaduje se, že nacestovala přes šest set tisíc kilometrů, a to v době, kdy ještě zdaleka neexistovala letecká doprava. Roky neustálého cestování a vystupování v často špatně vytopených sálech se podepsaly na jejím zdraví. Na počátku roku 1931 onemocněla zánětem pohrudnice, lékaři jí doporučili operaci, po níž by už ale nesměla tančit. Odmítla se slovy: „Pokud nedokážu tančit, raději bych byla mrtvá.“ I přes veškerou snahu lékařů Anna Pavlova na následky onemocnění zemřela. Stalo se tak v ložnici vedle japonského salonu hotelu Des Indes v nizozemském Haagu krátce před půlnocí dne 23. ledna 1931. Nebylo jí ani padesát let. Její poslední slova prý zněla: „Připravte mi můj kostým labutě…“ Urna s popelem slavné baletky se nachází v uzavřeném kolumbáriu krematoria Golders Green v Londýně. Spolu s ní je tam uložen i popel jejího manžela Victora Dandreho.
Urny Anny a jejího manžela Victora
Světu ji dodnes připomíná bělostný dort Pavlova, který vznikl na Anninu počest během jejího turné po Austrálii a Novém Zélandu. Obě tyto země navštívila v letech 1926 a 1929 a obě se dodnes přou o původ této dobroty a dělají si nároky na prvenství. Křehký dort nebo zákusek z bezé bývá zdoben šlehačkou a nejrůznějším čerstvým ovocem, nejčastěji malinami či jahodami, ale také kousky kiwi či omáčkou z kiwi.
Zdroje:
