Článek
Tvář herce Bedřicha Karena si můžeme vybavit z takových filmů jako jsou Bílá nemoc, Cech panen kutnohorských, Jan Hus, Proti všem či Dobrý voják Švejk. Narodil se jako Bedřich Fremmer dne 15. října 1887 v Plzni do rodiny škodováckého dělníka. Studoval zdejší reálku, záhy mu ale učarovalo divadlo. Školu v sextě opustil a krátce soukromě studoval v Praze herectví u herce a režiséra Josefa Šmahy. Pokoušel se o amatérské divadlo. Na radu divadelníka Vendelína Budila odešel ke kočovným hereckým společnostem. Po pěti letech průpravy u těchto divadelních spolků přijal angažmá v plzeňském divadle. V roce 1917 si vzal za manželku Annu Poliakovou a odešel do Divadla na Vinohradech. V roce 1921 přijal nabídku Karla Hugo Hilara a stal se členem činohry Národního divadla. Zde již zůstal až do konce své profesní kariéry.
Bedřich Karen
Hrát začal již v němém filmu
Jeho mužný zjev a výrazný hlas jej předurčovaly k rolím všelijakých hrdinů a milovníků. Ještě v době svého působení na Vinohradech přičichl poprvé k filmu. V roce 1918 si zahrál roli továrníka Klase v dnes již bohužel nedochované komedii Čaroděj. Do konce éry němého filmu si stačil zahrát ještě třikrát. Nejzajímavější úlohu ztvárnil těsně před nástupem zvuku. V Innemannově dramatu Plukovník Švec představoval hlavní postavu legionáře Švece. Herec ji na filmové plátno přenesl z prken Národního divadla, kde ji v té době úspěšně hrál.
Bedřich Karen v roli plukovníka Švece
Karen ale filmu nevěřil a zpočátku tímto uměním dokonce opovrhoval. Ve třicátých letech se proto na plátnech kin objevil pouze třikrát. Vždy ale šlo o kvalitní snímky a výrazné postavy. Takový byl jeho Jan Sladký Kozina v dramatu Psohlavci, profesor Sigelius v Haasově Bílé nemoci nebo proradný alchymista David Wolfram ve Vávrově komedii Cech Panen kutnohorských. V době okupace se Bedřich Karen ve filmu objevil pouze jednou a to ještě nepřímo. Přečetl komentář ke krátkometrážnímu snímku Píseň mládí.
V propagandistickém díle hrát odmítl
Skutečnost, že za Protektorátu nefilmoval, mu možná přinesla pozitivní body v poválečném období, kdy řada někdejších hereckých hvězd s filmovou kariérou nedobrovolně skončila. Bedřich Karen naopak teprve začal pořádně hrát. Jistě za tím stál i nějaký jeho vnitřní obrat, kdy dříve opovrhovaný film vzal na milost. Ve znárodněné kinematografii hrál poprvé v roce 1947. Ve Steklého dramatu Siréna představoval ředitele dolů Bachera. O tři roky později byl pro změnu majitelem továrny na sukna Aloisem Knoppem v životopisném dramatu Václava Kršky Posel úsvitu. Režisér jej obsadil i do svého dalšího snímku. Ve filmu Mikuláš Aleš mu připadla role ředitele Swertse. Ve Velkém dobrodružství byl belgickým králem Leeopoldem II, v Anně proletářce zase stavitelem Rubešem. V roce 1952 jej obsadilo režisérské duo Kádár a Klos do role amerického plukovníka Jacobse ve svém dramatu Únos. V roce 1954 odmítl roli v propagandistickém Botosroji. Nebyl tehdy jediný, kdo nechtěl hrát ve filmu, který byl natočen na základě románu, za jehož vydání v roce 1933 J. A. Baťa zažaloval autora a nakladatele za urážku na cti a jehož náklad byl následně zabaven. Spolu s ním se na agitce nechtěli podílet ani Miloš Nedbal, František Kreuzmann, Jaroslav Vojta, František Smolík či Vlasta Fabiánová.
Ve Vávrově trilogii hrál rovnou dvě osoby
Ve stejném roce přijal Karen nabídku Otakara Vávry, který jej ve své známé husitské trilogii obsadil rovnou dvakrát. Pokaždé ovšem do jiné role. V Janu Husovi tak Karen propůjčil svoji tvář kardinálovi Petru z Ailli, jenž se aktivně účastnil procesu s Janem Husem, v Proti všem se převtělil pro změnu do postavy nesnášenlivého louňovického probošta, kterého husité z pomsty upálí a jehož pravé jméno ve filmu nezazní.
Bedřich Karen
V mezidobí si ještě stačil zahrát doktora Ladislava Riegra v životopisném snímku Z mého života a po natáčení s Vávrou rovnou přešel pod režisérskou taktovku Karla Steklého a filmovému publiku se představil coby profesor Heuer v komedii Dobrý voják Švejk.
S filmovými diváky se rozloučil v roce 1961 ve Vláčilově historickém dramatu Ďáblova past coby biskup Dittrichštejn. V té době již byl dva roky v divadelním důchodu. Zemřel dne 21. srpna 1964 v Mariánských Lázních ve věku nedožitých sedmdesáti sedmi let. Pohřben je v Praze na Vyšehradě.
Zdroje:
