Článek
Július Pántik se narodil dne 15. ledna 1922 v obci Stredné Plachtince v okrese Veľký Krtíš. Je to pozoruhodné místo. V Plachtinské dolině totiž vedle sebe leží tři obce – Dolné, Stredné a Horné Plachtince. Pyšní se nejen překrásnou přírodou, ale také rovnou čtyřmi slavnými rodáky. V Dolných Plachtincích se narodili herci Ctibor Filčík a Štefan Kvietik, v Horných pro změnu herec a politik Milan Kňažko a Pántik přišel na svět v již zmiňovaných Stredných Plachtincích. V domě, kde bydlel společně s rodiči a sestrou Vierkou, bývala škola. Jeho otec v ní dělal ředitele. Před budovou se dnes nachází kámen opatřený pamětní deskou, na němž prý Ďuso, jak herci říkali, jako chlapec sedával a poohlížel se po jedné husopasce, která se mu líbila.
Slepici učil plavat
Navzdory skutečnosti, že býval synem učitele, Pántik prý nepatřil mezi poslušné a vzorné žáčky, právě naopak. Zlobil. Otec na něj byl velice přísný a pro ránu nešel nikdy daleko, nebylo to ale nic platné. Sám Pántik prý kdysi vzpomínal na jednu z lumpáren, kterou v dětství provedl. Otec ho jednou poslal, aby své babičce do Dolných Plachtinců donesl kvočnu, která jí měla vysedět vajíčka. Pántik si na pomoc vzal kamarády. Cesta vedla přes potok a tam se chlapci začali přít, zda slepice umí plavat. Uvázali jí na nohu provázek a hodili jí do vody. Nebohá slípka sebou ve vodě házela a celá se promočila. Když chlapci poznali, že plavat neumí, vytáhli ji ven. Byla ale celá mokrá a v takovém stavu ji nemohli předat. Sušili ji proto za humny a kouřili přitom levné cigarety Detvy. Babička již vysušenou slepici přijala s nadšením, těšila se na kuřata, druhý den ji ale vrátila, neboť slípka přestala kvokat. Budoucí herec se přiznal až po výprasku, co s nebohým ptákem po cestě prováděli.
Július Pántik nebyl rozhodně svatoušek, učil se ale dobře. Otec chtěl mít ze syna advokáta. Nechal jej proto vystudovat gymnázium v Banské Štiavnici. Júlia ale velmi uchvátilo divadlo, které začal se spolužáky ochotnicky hrát. Přičichl k němu již doma, neboť jeho otec v rámci vyučování organizoval školní divadelní představení. Po maturitě sice skutečně odešel do Bratislavy, aby zde vystudoval práva, zároveň ale pokračoval v hraní. Láska k divadlu nakonec zvítězila a Pántik v roce 1940 přešel na bratislavskou Státní konzervatoř. Otec se na něj proto velmi zlobil a řekl mu, že cirkusáka živit nebude.
První hlavní role v koprodukčním filmu
Na škole se Júliovi dařilo a již v letech 1942 až 1944 byl elévem Slovenského národního divadla, po absolutoriu se stal stálým členem činohry. Patřil ke generaci herců, která položila základy slovenského dramatického umění v poválečném období. Po padesát let byl přední oporou souboru. Často hostoval i v Čechách a věnoval se uměleckému přednesu. Ojediněle si vyzkoušel i divadelní režii. Jako pedagog vyučoval na Státní konzervatoři v Bratislavě, později na Vysoké škole múzických umění, kde byl od 1959 docentem.
Pevně svázán byl i se slovenskou kinematografií. Objevil se hned v prvním poválečném filmu Varúj, který natočil Frič společně s Bielikem v roce 1946. Hlavní role ve slovenském filmu se Pántik dočkal ale až v roce 1960 ve filmu Prerušená Pieseň. Koprodukční slovensko-gruzínský film je zasazen do doby druhé světové války a vypráví příběh mladého slovenského učitele Michala Zvary, který musel v roce 1942 narukovat a po boku hitlerovských armád bojovat proti Sovětskému svazu. Ocitne se v Gruzii a přeběhne na sovětskou stranu. Později se stane součástí Československého armádního sboru v Buzuluku a zúčastní se i Slovenského národního povstání. Nechybí ani motiv lásky. Dobově poplatný snímek znamenal pro Pántika velký úspěch. Za svůj herecký výkon obdržel cenu na Filmovém festivalu pracujících. Toto ocenění mu bylo uděleno ještě jednou, a sice za film Očovské pastorále.
Byl i filmovým Gottwaldem
Daleko více příležitosti Pántikovi ale poskytla česká kinematografie. Již v roce 1947 si zahrál kormidelníka Frantu Hojdara po boku Hany Vítové a Zdeňka Štěpánka v psychologickém dramatu Znamení kotvy. Nedostudovaným lékařem Pavlem Kafkou se stal v Bílé tmě, hrubiánským sedlákem Florišem Zobačem ve Froně, četařem Jurajem Klimkem v Tankové brigádě, příslušníkem SNB Borkem ve filmu Kohout plaší tmu, řidičem Mikim Polievkou v dramatu Kdo hledá zlaté dno, Klementa Gottwalda ztvárnil ve Vítězném lidu.
Za své životní role vděčil Pántik Ladislavu Helgemu, který jej v roce 1959 obsadil do úlohy vyobcovaného předsedy JZD Martina Součka ve snímku Velká samota. Tento snímek má pro českou kinematografii značný význam. Jedná se o náš první poúnorový film, který se odvážil kritizovat nekritizovatelné – komunistickou stranu a její politiku. Snímek nejprve neprošel schvalovací projekcí na Barrandově, nakonec ale režisér dostal od činovníků nařízeno, ať změní závěr filmu, aby skončil šťastně, což ho nikdy nepřestalo mrzet a sám ho pak v rámci své tvorby označil za paskvil.
Na Pántika každopádně nezanevřel a v roce 1967 mu svěřil hlavní postavu ve filmu Stud. Pántikův Arnošt Pánek, vedoucí činitel v kterémsi jihomoravském městečku, neprožívá právě poklidné dny. Jeho chráněnec Kvasil, předseda vzorného zemědělského družstva, byl zatčen a obviněn ze znásilnění nezletilého děvčete, z pojišťovacích podvodů a zneužívání pravomoci veřejného činitele. Naštvaný Pánek tomu nevěří a rozhodne se sám vyšetřit okolnosti, které vedly k událostem pro něho tak nepříjemným. Film se zaměřuje na mentalitu dlouholetého okresního politika, jenž si vybudoval pevnou mocenskou síť a odmítá cokoli měnit na svých metodách a už vůbec odstoupit z funkce. Stud je považován za jeden z nejdůležitějších filmů šedesátých let a přesně analyzuje tehdejší společenské ovzduší.
Seriálový dědeček byl na Slovensku velmi populární
Július Pántik spolupracoval samozřejmě i s televizí. Sehrál mnoho postav z klasického slovenského vesnického prostředí, diváci jej mohli spatřit v televizních filmech Kubo, Kocúrkovo nebo Bačova žena. Nevyhnul se ani seriálům. Objevil se v ne příliš povedeném díle Dnes v jednom domě. Na Slovensku jej pak nejvíce proslavil seriál Bambuľkine dobrodružstvá, v němž ztvárnil dědečka. Scenárista Peter Guldan napsal tuto roli přímo pro Jozefa Kronera, ale režisér Juraj Lihosit si do ní prosadil právě Pántika. Úloha dobrosrdečného dědy Jozefa přinesla Pántikovi velkou popularitu, která přetrvává dodnes a má současně velkou a krásnou symboliku. Július Pántik byl totiž skvělým dědečkem nejen před kamerou, ale i ve skutečném životě. Měl dvě dcery, Annu a Zuzku, a rovnou pět vnuků, kteří se nejen chodili dívat na natáčení, ale také se do něj zapojovali jako komparsisté. Dodnes vzpomínají, jak dědeček dokázal vytvářet skvělou atmosféru pro celou rodinu a na jeho velkou lásku k nim. Herec tak dědu Josefa vlastně nemusel hrát, představoval sama sebe a svůj upřímný vztah k dětem.
Kromě herectví se Pántik věnoval i režii. V roce 1969 režíroval televizní film Pštrosí večírek, který získal pozitivní ohlasy. Za normalizace okamžitě putoval do trezoru a obnovené premiéry se dočkal až po roce 1989. Za svůj přínos slovenské kultuře byl herec v roce 1979 oceněn titulem Národní umělec.
Ve volném čase chodil velmi rád do přírody a nadšeně sportoval. Již jako mladý chlapec hrál fotbal, basketbal, volejbal i hokej. V dospělosti lyžoval, plaval a hrál tenis. Tuto vášeň po něm zdědil i jeden z vnuků, který se stal tenisovým trenérem.
Herec byl za minulého režimu ale rovněž politicky činným a po roce 1989 se asi i proto stáhl do soukromí. Po smrti manželky Jolanky v roce 1992 to s ním začalo být velmi špatné. O šest let později se přidaly i zdravotní problémy. „Otci se na noze ucpala céva a udělala sraženina. Následkem toho dostal slabší mozkovou příhodu. Lékaři zasáhli okamžitě, takže nakonec měl jen slabší řečovou chybu,“ prozradila před časem jeho dcera Anna. Následně si bohužel zlomil krček. Protože užíval léky na ředění krve, operace se několik dní odkládala. Když ji herec nakonec podstoupil, jeho stav se již nepodařilo zvrátit a o několik dní později, dne25. srpna 2002, zemřel.
Zdroje:
