Článek
Zpěvačka Edita Štaubertová se narodila dne 21. listopadu 1940 v Praze. Vystudovala dvouletou obchodní školu a stala se prodavačkou obuvi. Lákal ji ale zpěv, proto ho další dva roky studovala na pražské konzervatoři u operního pěvce Karla Leisse, který byl svého času pěveckou hvězdou Československého rozhlasu. Začala veřejně vystupovat s amatérským souborem a zúčastnila se i prvního ročníku soutěže Hledáme nové zpěváky. Tady si Edity povšiml lovec talentů, klavírista, skladatel, hudební aranžér, scenárista, režisér a korepetitor Karel Mareš. Do parády si ji vzal také dirigent, hudební dramaturg, sbormistr a skladatel Harry Macourek, který se její talent snažil vybrousit.
Stála u zrodu jednoho z prvních videoklipů
V roce 1959 byla Edita přijata do Studia mladých zpěváků Československého rozhlasu a o dva roky později získala na základě konkurzu angažmá v pražském revuálním divadle Alhambra. Tato pražská scéna měla své kořeny již v dobách první republiky a v padesátých a šedesátých letech patřila k nejvyhledávanějším zábavným nočním podnikům hlavního města. Vystupovala tu celá řada populárních osobností, zpěváků, tanečníků, komiků i artistů. Edita ale v roce 1961 slavila rovnou dvojí úspěch. Její písnička Babičko, nauč mě charleston se stala velkým šlágrem své doby. Autorem textu byl Ludvík Binovský, hudební stránku měl na starosti Ludvík Podéšť a a nahrávku pořídil Orchestr Karla Vlacha. K písničce posléze vznikl i jeden z prvních tuzemských videoklipů. Český rozhlas Dvojka ji nakonec vybral za hit roku 1961 ve své akci 100 hitů republiky. V roce 1963 se Edita Štaubertová umístila na dvacátém sedmém místě ve Zlatém slavíkovi, hned za Milanem Drobným. Mužská a ženská kategorie tehdy ještě nebyly oddělené.
Na obrovský úspěch babiččina charlestonu ale dokázala Edita Štaubertová navázat již jen jednou, a sice slavnými Zlatými střevíčky z roku 1964. Původně se jedná o americký spirituál Golden Slippers pocházející z doby po válce Severu proti Jihu. Zpěvák se v něm ptá sboru, co si oblečou, když se připojí k Nebeskému sboru. „Zlaté střevíce“, zní odpověď. V USA později vznikla i parodie na tuto píseň, z níž vycházel i český textař Vilda Dubský, když pro Editu tento tradicionál upravoval. Z dalších zpěvaččiných hudebních počinů lze jmenovat písničky Kde máš vlasy, Véno nebo Dominiku, -niku, -niku.
Za druhou z jmenovaných původně stála belgická řádová sestra s řeholním jménem Luc Gabriel a věnovala ji zakladateli kláštera svatému Dominikovi. Českou verzi opatřila slovy přední dáma českého textařství Jiřina Fikejzová a ze světce udělala chudého malíře. Kromě Edity Štaubertová písničku zpívala i Judita Čeřovská.
Byla i příležitostnou herečkou
Tváří Alhambry byla Edita šest let. Vystupovala ale i v různých domácích a zahraničních estrádách a spolupracovala s rozhlasem a televizí. Zahrála si i ve filmech. Před kamerou se poprvé mihla již v roce 1961 v televizní hudební komedii režiséra Zdeňka Podskalského Ztracená revue. Zábavný pořad v rytmu charlestonu, v němž byl hlavní hvězdou Miloš Kopecký, byl v roce 1962 oceněn na mezinárodním televizním festivalu v Montreux Stříbrnou růží a Cenou kritiky a zároveň získal na televizní přehlídce v Alexandrii Zlatou sluneční loď. Edita si v něm zazpívala v rytmu cha-cha písničku Po kom to dítě je, kterou ale záhy převzala Yvetta Simonová.
Podskalský si na Editu vzpomněl i o šest let později. V hudební komedii s písničkami Karla Hašlera Ta naše písnička česká jí svěřil roli pouliční zpěvačky. Opravdovou hereckou rolí jí pověřil ale až v roce 1968 režisér Josef Mach ve filmu Objížďka, kde ztvárnila Čačalovu ženu. Mělo se jednat o jakousi domácí nápodobu francouzských Zvonokos, film se ale příliš kladného hodnocení nedočkal.
Zmizela náhle
V televizi Edita často spolupracovala se Zdeňkem Podskalským, Jánem Roháčem, Stanislavem Strnadem a Alexejem Noskem, kteří patřili v šedesátých letech k hlavním tvůrcům televizní zábavy. Diváci si mohu zpěvačku pamatovat z takových pořadů, jako byla Babiččina krabička. Jednalo se o hudební pásmo, v němž oblíbení herci a zpěváci připomínali divákům pod taktovkou scenáristky Dagmar Novotné a režiséra Zdeňka Podskalského nesmrtelné šlágry z dob dávno minulých. Edita nejčastěji zpívala s orchestry Slávy Kunsta a Karla Vlacha, později občas nepohrdla ani dechovkou. Pod záštitou umělecké agentury PKS a Pragokoncertu se účastnila úspěšných zábavných estrád, s nimiž se podívala i do Maďarska, Východního Německa a Polska.
Pak se ale něco stalo. Edita se ještě v roce 1971 objevila v bezejmenné roličce v další Podskalského hudební komedii Alfons Karásek v lázních, pak se po ní slehla země. Zda na vině byl politický zákaz, nebo se jednalo o pouhou souhru náhod a zpěvačka dala přednost rodině, se již asi nedozvíme. Jisté je jen jedno, opětovně se ve veřejném prostoru objevila až v devadesátých letech v pořadu ostravského televizního studia Legendy populární hudby. Znovu na výsluní se ale již nikdy nevrátila. Zemřela v ústraní a zcela zapomenuta v pražském Motole. Stalo se tak snad někdy v listopadu roku 2010. Editě Štaubertové tehdy bylo sedmdesát let.
Zdroje:
