Článek
V roce 1721 skončil na popravišti život osmadvacetiletého vůdce pařížského gangu. Jeho příběh o více než dvě stě let později, v roce 1962, inspiroval režiséra Philippa de Brocu, který osudy Cartouche převyprávěl s notnou dávkou fantazie a ironie. Filmu se dostalo hvězdného obsazení, vedle Jeana-Paula Belmonda se zde objevila Claudia Cardinale nebo Jean Rochefort.
Cartouche údajně své oběti rád pobavil
Život skutečného Cartouche je opředen legendami. Říká se o něm, že na počátku 18. století okradl řadu šlechticů a biskupů. Zatímco bohatým bral, chudým dával. Z velké části se ale pravděpodobně jedná o falešnou heroizaci. Většina balad o Cartouchovi pochází až z 19. století, kdy se systematicky sbíraly. O lidové reky, zbojníky se sociálním podtextem, byl v této době zájem. A v Panteonu domnělých hrdinů skončila také celá řada někdejších zločinců. Dobové svědectví o Cartouchovi zaznamenal ve svém deníku tehdejší pařížský kat. Typické prý bylo, že jeho krádeže měly humorný podtext. Cartouche chtěl své oběti i pobavit a tím je i částečně obměkčit. Například se převlečený za vysoce postaveného Angličana představil policejnímu prefektovi a za bílého dne mu zcizil stříbrné příbory. Jindy zase zachránil zkrachovalého obchodníka před sebevraždou, zaplatil jeho věřitelům, peníze jim však vzápětí opět ukradl. Ale i pařížský kat znal tyto příběhy o králi podsvětí jen z doslechu, opravdu dosvědčit mohl pouze jeho popravu. To, co o legendárním banditovi ve skutečnosti víme, je daleko méně barvité.
Raději kradl, než studoval
Louis Dominique Cartouche, vlastním jménem Garthausen, známý také jen jako Cartouche, se narodil v roce 1693 v Paříži. Měl vyhlídky na dobrou budoucnost. Jeho otec Fassbinder, který byl německého původu, ho poslal studovat k jezuitům. Syn však svoji inteligenci více než k učení používal ke krádežím a ze školy byl zakrátko vyloučen. Na nějaký čas uvízl v osidlech armády, záhy se mu ale podařilo utéct a spolu s dalšími vojáky založil gang, jehož se navzdory malé výšce stal vůdcem. Skupina si přísahala věrnost až do smrti. Cartouche byl schopen nabídnout více než bankrotující stát a tak uplácel policisty, celníky, pošťáky i vojáky. Získával od nich cenné informace, na jejichž základě plánoval nájezdy na obchodní cesty, především na trase mezi Paříží a královských dvorem ve Versailles. Z části kořisti měli mít údajně prospěch i chudí, což zvyšovalo jeho slávu.
Cartouche se obvykle skrýval v nepřehledném labyrintu pařížských katakomb. Podporovalo ho asi dva tisíce různých podvodníků, včetně celé řady žen. Pověst šlechty a duchovenstva byla v první polovině 18. století velice špatná, vše již pomalu a jistě směřovalo k Francouzské revoluci. Sám Cartouche ale nechtěl měnit společnost, stačilo mu, když bohaté a mocné okradl, v případě nutnosti zavraždil.
Vše po dlouhé roky šlapalo jako hodinky, až do chvíle, kdy byl udán a chycen na pařížském Montmartru. Při mučení Cartouche nezradil žádného ze svých společníků, navzdory předpokladům se jej však nikdo z nich nepokusil osvobodit. Nakonec proto dobrovolně udal jména těch, které považoval za zrádce.
Poprava přilákala davy
Dne 28. listopadu 1721 byl Cartouche popraven lámáním v kole na náměstí de Grève. Jedná se o místo před pařížskou radnicí, které sloužilo jako místo setkávání, probíhaly tady obchody, stávky, shromáždění a v letech 1310 až 1832 také veřejné popravy. Pařížský kat si v listopadu 1721 zapsal do svého deníku: „Pověst o popravě Cartouche a jeho společníků se roznesla po celém městě. Náměstí de Grève a přilehlé ulice byly přeplněny lidmi a okna se pronajímala za pěkné ceny.“ Po Cartouchově popravě přistoupila policie k zatýkání členů jeho gangu. Stovky lidí byly zatčeny, více než sedmdesát z nich čekala poprava, mnohé další pak uvěznění na galejích.
Film z roku 1962 udělal z Cartouche hrdinu filmového plátna a zajistil mu místo v kolektivní paměti. Bez Jeanna-Paula Belmonda by dnes byl tento král podsvětí zcela jistě zapomenut.
Zdroje:
Webová stránka Rady na cestu - Pařížská radnice: místo velkolepých oslav i veřejných poprav
