Článek
Kráska s chraplavým hlasem se narodila dne 3. listopadu 1931 v Římě jako Marie Luisa Ceciarelli. Dětství prožívala v Messině, kde její otec získal práci inspektora zahraničního obchodu. Říkalo se jí „Setti vistini“, tedy „Sedm spodniček“, neboť byla velmi zimomřivá a nosila několik vrstev oblečení přes sebe. Herečka toto pojmenování později využila jako název svých prvních pamětí.
Když bylo budoucí herečce dvanáct let, přestěhovala se spolu s rodinou do Neapole. Tady, na jihu Itálie, objevila během války svoji vášeň pro divadlo. V protileteckých krytech hrála spolu se svým bratrem loutkové divadlo pro uprchlíky, aby odvedla jejich pozornost od chmurné současnosti. Během jednoho z náletů byl zničen dům ve kterém žila, vrátila se proto do Říma a začala hrát v divadle. Pustila se rovněž do studia herectví na akademii, kterou v roce 1953 úspěšně ukončila. Brzy prokázala svůj všestranný talent a všimli si jí i filmaři. Krátce předtím si změnila jméno. Bylo jí doporučeno, ať přijme nové, umělečtější. Sedla si proto ke stolu a vybrala si polovinu rodného příjmení své zemřelé matky, které znělo Vittiglia. Jméno Monica si právě přečetla v knize a líbilo se jí.
Monica Vitti a Terence Stamp v roce 1965
Stala se Múzou nesdělitelnosti
První vedlejší filmové role ztvárnila v několika komediích. Zaujala ale režiséra Michelangela Antonioniho, který ji obsadil do role Claudie v mysteriózním snímku „Dobrodružství“. Dílo z roku 1960 získalo na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes „Cenu poroty“ a doposud neznámého italského režiséra si všiml celý svět. Úspěch filmu Antonioniho motivoval k natočení ještě dalších tří po sobě jdoucích filmů s různými zápletkami, ale stejným tématem. Jednalo se o snímky „Noc“ z roku 1961, „Zatmění“ z roku 1962 a „Červená pustina“, kterým byla celá série zakončena v roce 1964. Soubor filmů s motivem odcizení v moderním světě a neporozumění lidské duši bývá označován jako „tetralogie citů“. Monica, která se s režisérem sblížila již během natáčení úvodního „Dobrodružství“ a výrazné role získala i v následujících filmech, si vysloužila přezdívku „Múza nesdělitelnosti“. „To, co jsem se naučila v dramatické škole, nebylo moc užitečné na skalách sicilského ostrova Lisca, kde jsme natáčeli v tak dramatických podmínkách. Michelangelo zachází se svými herci jako s objekty a je zbytečné se ho ptát na význam scény nebo řádky dialogu,“ řekla Monica po natočení prvního filmu.
Zrodila se komička
Táhlo jí to ke komedii, zůstávala ale věrná Antonionimu. V roce 1967 se oba umělci však rozešli a herečce se otevřela zcela nová kapitola jejího profesního života. O pouhý rok později ji Mario Monicelli obsadil do komedie „Dívka s pistolí“. Monica si srdce diváků získala jako mladá sicilská žena Assunta Patanè, pronásledující muže, který ji zneuctil, až do Anglie, aby ho zastřelila a zachránila tak svoji čest. Film měl především v Itálii obrovský úspěch a Monica se díky němu dokázala vymanit ze škatulky dramatických hereček. Stala se z ní komička, která během sedmdesátých let šla z jednoho komerčního titulu do druhého.
Monica Vitti jako Dívka s pistolí
V tomto žánru dokázala udržet krok s populárními mužskými komiky a vyrovnala se jim i platově. V té době již byla ve vztahu s kameramanem „Červené pustiny“ Carlem di Palmou. Palma, který byl zároveň režisérem, ji obsadil do několika svých filmů. Asi nejznámějším z nich je snímek „Tereza zlodějka“ z roku 1973. Monica si v něm zahrála tulačku, která díky drobné kriminalitě přežije druhou světovou válku. Zájem o ni měli i zahraniční režiséři. V roce 1974 se kupříkladu objevila ve snímku Luise Buñuela „Přízrak svobody“.
Na počátku osmdesátých let se její cesta ještě jednou protnula s Antonionim. Obsadil ji do filmu „Tajemství Oberwaldu“. V roce 1983 získala cenu na Berlínském filmovém festivalu za svoji roli ve filmu „Flirt“. Ocitla se tu poprvé pod režisérskou taktovkou nováčka Roberta Russoa, svého o téměř šestnáct let mladšího partnera a budoucího manžela. Ze spolupráce s ním vyšel o tři roky později ještě snímek „Francesca èmia“. Vzali se dne 28. září 2000.
Noviny ji pohřbily předčasně, nemoc pak doslova zaživa
V roce 1988 se prestižní francouzské noviny „Le Monde“ dopustily kuriózního přešlapu. Na titulní straně zveřejnily zprávu o hereččině smrti, ke které mělo dojít sebevraždou barbituráty. Monica na tuto zprávu zareagovala s humorem sobě vlastním, informaci popřela a poděkovala za prodloužení života. A ten nakonec skutečně dlouhý byl. Filmová kariéra se ale bohužel již chýlila ke konci. Po svém režijním debutu, filmu „Scandalo segreto“ z roku 1990, ve kterém si i zahrála, se Monica v roce 1992 objevila ještě ve dvou televizních snímcích a pak se její kariéra definitivně uzavřela.
Monica Vitti v roce 1990
Na filmovém festivalu v Benátkách v roce 1995 obdržela „Zlatého lva“ za celoživotní dílo. Na počátku roku 2002 se naposledy ukázala na veřejnosti během divadelní premiéry v Římě. Ve stejném roce poskytla svůj poslední rozhovor a byla naposledy vyfotografována při procházce po městě. Svá další léta strávila v naprostém soukromí. Příčinou byla demence s Lewyho tělísky, která u herečky propukla. Jedná se o neurodegenerativní onemocnění na pomezí Parkinsonovy a Alzheimerovy nemoci. Má společné příznaky obou poruch a také svoje vlastní specifické příznaky, především zrakové halucinace lidských postav a zvířat a paranoidní bludy. Dvacet posledních let života zůstala Monica skryta před zraky všech. Její manžel Roberto Russo jen tu a tam ujistil veřejnost, že žije stále doma ve svém domě, nikoliv v sanatoriu ve Švýcarsku, jak se občas uvádělo. Tady také zemřela dne 2. února 2022, tři měsíce po dovršení devadesáti let. Pohřbena je na hřbitově Verano v Říme.
Zdroje:
