Článek
Daniel Olbrychski se narodil 27. února 1945 v polském Łowiczi do rodiny publicisty a filoložky a spisovatelky. Dětství strávil v Czerniewu , Lodži a Drohiczynu, kde se poprvé setkal s divadlem, když si zahrál v církevních představeních. Umělecký talent se u něj projevoval od dětství. Studoval hru na housle na hudební škole a stal se členem recitačního kroužku. Navzdory tomu bylo jeho snem stát se vrcholovým sportovcem. Věnoval se boxu, trénoval také badminton, šerm a judo. Během studií na varšavském gymnáziu Stefana Báthoryho u něj ale přece jenom zvítězila láska k herectví a po absolutoriu se přihlásil na Vysokou divadelní školu ve Varšavě. Honbou za titulem se ovšem příliš nezdržoval a rovnou se vrhl do práce. Vysokoškolské studium tak nakonec ukončil externí zkouškou až v roce 1971.
Hrdina bez bázně
S divadlem začínal v mládežnické skupině Andrzeje Konice, poté účinkoval v Teatru Powszechnym a v rozmezí let 1971 až 1981 byl členem Národního divadla. K filmování se dostal hned v prvním ročníku školy, když si zahrál hlavní roli partyzána Korala v dramatu Raněný v lese. Již tímto svým debutem z roku 1964 na sebe strhl značnou pozornost.
O rok později byl doporučen slavnému režisérovi Andrzeji Wajdovi. Ten začínajícího herce neváhal obsadit do hlavní role lehkomyslného Rafaela Olbromského v historickém dramatu Popely, jehož děj se odehrává za napoleonských válek. Daniel kvůli filmu absolvoval lekce jízdy na koni. Setkání s Wajdou pro něj mělo klíčový význam. Legendární tvůrce z něj učinil svého dvorního herce a spolupracoval s ním na více než deseti dalších snímcích. Mimo jiné na filmech Veselka, Země zaslíbená, Březový háj a Pan Tadeáš. Oba muži se spřátelili a Wajda šel dokonce za kmotra Danielovu synovi a Daniel naopak Wajdově dceři.
S režisérem Wajdou
Olbrychski se stal ideálním představitelem nekompromisních romantických hrdinů. Hrál s celou řadou dalších známých polských režisérů, především s Jerzy Hoffmanem. Hofmann se rozhodl převést na filmové plátno klíčové dílo Henryka Sienkiewicze o bojích Poláků v sedmnáctém století. Pojila ho s ním rodinná historie. V roce 1940 byla jeho rodina kvůli židovskému původu vyvezena na Sibiř a Hoffmanův otec, který za války působil jako lékař v Kosciuszkově divizi, pak zasílal malému Jerzymu z fronty romány Sienkiewiczowy velké trilogie. Nejprve mu ovšem poslal závěrečný díl nazvaný Pan Wołodyjowski. Po něm následovala prostřední Potopa. Titul Ohněm a mečem nakonec zabavila vojenská cenzura. Přesně ve stejném pořadí, tedy ve zcela opačném, než v jakém byly romány napsány, se Hoffmann rozhodl točit. První na řadu tak v roce 1969 přišel Pan Wołodyjowski. Hlavní roli ztvárnil Tadeusz Łomnicki, na Daniela připadla úloha zrádného Azii Tuhaj-Beje, nakonec po zásluze naraženého na kůl.
Svým vlastním otcem
V roce 1974 měla premiéru Potopa, v níž již Daniel Olbrychski získal hlavní roli Andrzeje Kmicice, statečného olšanského důstojníka bojujícího proti Švédům, a tak trochu neřízené střely. Navzdory skutečnosti, že byl před premiérou v tisku kritizován za to, že roli ve filmu přijal, a Hoffman za to, že mu ji svěřil, jeho účast na natáčení se ukázala jako jeden z nejdůležitějších kroků v jeho herecké kariéře. Potopa jej vynesla do hereckého nebe, byl milován Poláky, a dokonce i zahraničními kritiky, snímek byl nominován na Oscara.
Poslední z filmů, Ohněm a mečem, vznikl až v roce 1999. Jelikož se ve skutečnosti jednalo o úvodní díl celé trilogie, Daniel si v něm zahrál otce své původní postavy z prvního filmu, a sice krutého tatarského vůdce Tuhaj-Beje.
Díky spolupráci s Andrzejem Wajdou se Daniel Olbrychski prosadil i v zahraničí. Napomáhala mu přitom i výborná znalost několika světových jazyků. Stal se též jedním z mála herců z komunistické části Evropy, kteří získali postavení filmové hvězdy a byli přijímáni i na Západě. Nejvíce nabídek dostával z Francie a nadevše si cenil spolupráci s s Claudem Lelouchem, s nímž natočil film Jeden a ti druzí. Ze spolupráce se západoevropskými režiséry vzešly i filmy Plechový bubínek nebo Nesnesitelná lehkost bytí.
Točil pochopitelně i s východoevropskými režiséry. Například s Jugoslávcem Lordanem Zafranovičem natočil v roce 1981 válečné drama Pád Itálie, v němž si zahrál hlavní úlohu partyzánského velitele. V devadesátých letech navázal spolupráci s ruskými režiséry. Například s Nikitou Michalkovem se setkal při natáčení Lazebníka sibiřského, v němž představoval Kopnovského, ruského aristokrata polského původu.
Na straně Solidarity
Daniel Olbrychski není však jen statečným hrdinou z filmového plátna. Odvážné postoje zaujímal i v civilním životě. V roce 1976 podepsal Dopis 296, výzvu kulturních představitelů k vyšetření represí vůči dělníkům a členům Výboru pro obranu dělníků. Díky vyjádření veřejné podpory opozici vůči tehdejší polské vládě se stal terčem bojkotu ze strany vládní televize, která přestala uvádět filmy v nichž hrál. V osmdesátých letech, když se formovala protikomunistická Solidarita, byl jedním z prvních, kdo šel vedle Lecha Walesy v první řadě ve stávkovém průvodu dělníků v Gdaňsku. V roce 1981 podepsal Dopis osmi, který napsal Józef Rybicki Wojciechu Jaruzelskému na protest proti zavedení stanného práva v Polsku.
Daniel Olbrychski
Do hledáčku tajných služeb se dostal již v roce 1977. Oddělení III. varšavského velitelství občanské milice vyšetřovalo Daniela Olbrychského v rámci operativního vyšetřování s krycím názvem Kmicic. Shromažďovalo materiály, které měly prokázat jeho nepřátelské aktivity vůči Polské lidové republice. Uvažovalo se i o tom, že by byl na základě kompromitujících materiálů naverbován do tajných služeb.
Daniel Olbrychski nakonec odešel do Francie, kde řadu let žil. Do Polska se však vrátil již na konci osmdesátých let. „Do Polska jsem se z Francie vrátil ještě před pádem komunismu, protože kdybych přijel dříve, dopadl bych jako hrdina Kunderova románu Nesnesitelná lehkost bytí. Sebrali by mi pas. Mimochodem hrál jsem v tom filmu příslušníka StB a Philip Kaufman mi nemusel ani radit, jak takovou postavu hrát. Říkal mi, že přeci znám takové typy lépe než on. A i kdybych žil na Měsíci, zůstanu samozřejmě navždy Polákem, to je bez diskuse,“ řekl u příležitosti návštěvy filmového festivalu ve Zlíně v roce 2002.
Třikrát přišel o řidičský průkaz
K jeho osobě patří určitý patetismus a teatrálnost. Koluje o něm celá řada neuvěřitelných historek. O jeho eruptivní povaze svědčí například to, že když se dověděl o výstavě na téma nacismu, jejíž součástí byla kolekce fotografií známých herců v nacistických uniformách, pronikl na výstavu vyzbrojený šavlí a před fotoaparáty reportérů na protest proti zneužití své osoby svou fotografii obřadně rozsekal.
Od devadesátých let ho pojilo přátelství s režisérem Nikitou Michalkovem. To skončilo poté, co Rusko napadlo Ukrajinu. Olbrychski napsal Michalkovovi dopis a vrátil honorář za ruský film, v němž hrál.
Třikrát přišel o řidičský průkaz za řízení pod vlivem alkoholu a divoké byly i jeho vztahy se ženami. Ženil se celkem třikrát. V březnu 1967 pojal za manželku herečku Moniku Dzienisiewicz, se kterou měl syna Rafała. Během manželství měl tříletý vztah se zpěvačkou Marylou Rodowicz, který byl považován za jeden z nejslavnějších polských románků sedmé dekády. Když skončil, Daniel se rovnou i rozvedl a 13. února 1978 se oženil podruhé s novinářkou Zuzannou Łapickou, se kterou měl dceru Weroniku. Z mimomanželského vztahu s herečkou Barbarou Sukowou měl syna Wiktora. V roce 1989 se rozvedl s Łapickou-Olbrychskou a 23. října 2003 se oženil se svou manažerkou, divadelní vědkyní Krystynou Demskou.
V devadesátých letech překonal rakovinu kůže a dodnes je herecky aktivní. Českým divákům se připomněl v roce 2022 v komedii Indián, v níž si po boku Karla Rodena zahrál Bílého Jelena.
Zdroje:
