Článek
Smuteční cukroví bylo ve Švédsku oblíbené především v 19. století. Předávalo se účastníkům pohřbu spolu s vínem před zahájením obřadu. Jednalo se o tvrdé cukrové bonbóny ve formě mrtvol, které byly zabaleny do černého krepového papíru s třásněmi po stranách. Délka třásní znázorňovala věk zesnulého. Pokud byly krátké a široké, zesnulý byl buď dítětem, nebo mladým člověkem, pokud byly dlouhé a úzké, zemřelý byl starší.
Obaly bonbonů byly zpravidla více či méně zdobené. Mohlo se jednat o pouhé ozdoby ze stříbrného papíru, ze kterých byly vystříhány obrázky cherubínů, případně pochmurné siluety krucifixu nebo jiných hřbitovních motivů. Design cukrovinek byl ale často vyloženě děsivý. Obaly nesly litografie lebek, hrobů a koster. Jindy byla na cukrovinkách vyobrazena dokonce celé kostlivá postava, která nůžkami stříhala struny času. Pokud by zpráva na obrázku nebyla dostatečně jasná, byla v kompozici také kosa připravená pod přesýpacími hodinami.
Morbidně krásné památky
Nemuselo se však jednat jen o nalepené vystřihované obrázky nebo litografické tisky. Složitější výzdoba obsahovala voskové figuríny, popřípadě jen ruku svírající látkovou květinu. Severské muzeum ve Stockholmu vlastní celou rozsáhlou sbírku pohřebních cukrovinek. Obzvlášť propracovaná je ta, kterou si uchovala Maria Gustaf Kjellén jako pochmurnou památku na smrt svého syna. Účastníci pohřbu Adolfa Emanuela Kjelléna obdrželi na podzim roku 1884 opravdu krásné a slavnostní upomínkové předměty. Jednalo se o malé holubice cukrového vzhledu posazené mezi černými krajkami a látkovými květinami, vše připevněné na kouscích černého papíru. Uvnitř každého propracovaného obalu bylo sousto tvrdých bonbónů. Někteří truchlící zanechávali na takovýchto smutečních suvenýrech srdcervoucí nápisy. A to je i případ cukrovinky, která se dodnes jako jediná dochovala z Adolfova pohřbu. Jeho matka Maria napsala na obal následující: „Náš milovaný syn Adolf Emanuel zemřel 28. října – Maria Gustaf Kjellén.“
Z expozice severského muzea ve Stockholmu
Ani dětské pohřební cukrovinky se nevyhýbaly drsnému zobrazení smrti. Podle nápisu na obalu dalšího z muzejních bonbónů byl Ernst Axel Jacob von Post krátce po svém narození dne 3. května 1871 pokřtěn v tísni a následujícího dne zemřel. Sladkost byla obalená bílým papírem – běžnou barvou označující smrt dítěte – s lesklým černým štítkem, který nesl náhrobní kámen, lebku a zkřížené hnáty.
Verše jako memento mori
Někdy byly k bonbónům připojeny i verše, modlitby nebo básně. Na takovém cukroví se podarovaný mohl dočíst například toto: „Smrt nás všechny jednoho dne spoutá. Modlete se, čiňte pokání, jednejte a zlepšete se. Zvaž, člověče, co děláš. Nikdy nevíte, kdy život skončí.“
Symbolika krásně navržených cukrovinek byla mnohem důležitější než sladkost uvnitř. Protože cukr byl cennou komoditou, bonbóny byly vzácnými předměty, které měly být uchovávány na památku, nikoli konzumovány. Samotné bonbóny byly obvykle směsí cukru a tragantu – rostlinné pryskyřice podobné žvýkačce, která spojovala sladkosti dohromady. Někteří cukráři dokonce používali křídu nebo jiné levné materiály, aby snížili náklady, protože předpokládali, že to nikdo nebude jíst. Bonbóny byly tvrdé jako kámen. Existují příběhy dětí, které udělaly strašnou chybu a pokusily se tyto bonbóny sníst. Jíst pohřební cukrovinky bylo nejen nerozumné, ale bylo to rovněž považováno za neuctivé.
Na konci 19. století se staly běžně dostupnými
Na konci 19. století se pohřební cukrovinky rozšířily po celém Švédsku, od buržoazie ve městech až po rolníky na venkově. Ve chvíli, kdy se začal řepný cukr stávat dostupným, kdysi drahocenná cukrová památka se proměnila v běžnou součást pohřbů. Jak obchod vzkvétal, kolem rituálních cukrovinek vyrostlo celé odvětví. Mnoho švédských cukrářů každoročně navštěvovalo tiskárny v Německu a Francii, aby se zásobili obrázky pro své obaly. Předtištěné motivy také umožňovaly nižším třídám vyrábět si cukroví podomácku a nakupovat etikety od místního cukráře.
Tyto importované etikety vedly k výraznému posunu vzhledu bonbónů. Už nebyl tak morbidní. Lebky, rakve a hroby nahradili andělíčci, Ježíš Kristus a Panna Maria.
Cukrovinky se používaly i při šťastných příležitostech
Původní bonbóny byly součástí širšího trendu 19. století mezi švédskou vyšší třídou. Rodiny takovéto cukrovinky rozdávaly při všech důležitých událostech. Kromě smutečního cukroví také na svatbách, křtinách i při příležitosti všelijakých výročí. Pro tyto šťastnější okamžiky se používalo balení jasných barev a na něj se lepily obrázky miminek, korunek a dalších motivů, celek pak doplňovaly růžové stužky.
Když se cukr stal běžným, ztratil svůj rituální význam. Nikdo již nemusel čekat na zvláštní příležitost, aby přinesl sladkosti. Švédské pohřební cukrovinky začaly ve dvacátých a třicátých letech minulého století upadat a v šedesátých letech zcela vymizely. Dnes se tak s nimi můžete setkat především v muzeu. Existují ale prý i lidé, kteří si tyto staré funerální památky po předcích věší jako ozdoby na vánoční stromeček.
Ukázky zachovaných exemplářů naleznete v odkazech pod článkem.
Zdroje:
